k47.cz
výběr kolo foto makro povídky kultura
koronavirus TECH ▞▞ 🞄⬤🞄 | twitter RSS
««« »»»

Když spadne strom a nikdo není kolem

17. 3. 2022 — k47

Ty větrné dny, co nedáno za­třásly Re­pub­li­kou, po sobě za­ne­chaly spoušť.

Někdy v té době jsem pro­chá­zel lesy v okolí Cely, nebo aspoň tím, co po nich zbylo – ar­maged­don, kam až oko do­hlédne, po­lá­mané a vy­vrá­cené stromy na každém kroku; jeden smrk, ze­vnitř téměř kom­pletně vy­hlo­daný hni­lo­bou, se zlomil metr nad zemí a pre­cizně trefil pří­stře­šek nad la­vič­kou; lesní cesty za­ba­ri­ká­do­vané spa­da­nými kmeny, staré stromy ro­ze­rvané, smrky vy­vrá­cené i s měl­kými koláči kořenů a soušky se ne­bez­pečně klá­tily nad cestami. As­fal­tové vo­zovky byly rychle vy­čiš­těny, ale ty menší, za­padlé trasy ne­ná­padně se vi­noucí srdcem lesů, zů­staly za­blo­ko­vané, stejně tak stromy, co se ne­s­ká­cely přímo na ko­mu­ni­kaci, tiše čekaly na svůj úklid.

V jedné chvíli jsem za­sle­chl lámání větví – tělo jed­noho stromu, vy­vrá­ce­ného, ale za­sek­lého o jiný, se po­hnulo. Větve za­praskaly a masa dřeva se svezla o pár cen­ti­me­trů k zemi.

Víte jak se říká, že když spadne strom, ale kolem není nikdo, kdo by ho slyšel, jestli vydá zvuk? Jde o ne­škodný so­fis­mus na téma vní­má­ním a povahy re­a­lity. Když ale někdo je kolem, musím po­tvr­dit, že zvuky vydává. A jaké. Jak jsem lel­ko­val u na­klo­ně­ného kmenu a čekal co se bude dít, ten se na­jed­nou opět dal do pohybu a na­jed­nou ze­vnitř, z masy dřeva, se ozý­valo nářek ma­te­ri­álu, pnutí ple­tiva a další ka­ko­fo­nie fy­zi­kál­ních sil, které při­po­mí­naly vrčení ně­ja­kého ne­smír­ného zví­řete.

Tady asi nebude bez­pečno. Stojím kousek od ně­ko­lika tun ne­sta­bilní hmoty, co se pomalu sune k zemi a jediné, co ji drží na místě, je ko­ře­nový systém, stále napůl za­bu­do­vaný v zemi, ale když se i ten od­trhne, může se kláda valit jen jedním směrem, přímo na na moje křehké tělo. Tohle nebo něco na ten způsob jsem si myslel, jen jsem to vy­já­d­řil po­e­tic­kou zkrat­kou hmm, zmizet.

Obecně bych ti­po­val, že je jen malá šance, že na člo­věka spadne v lese strom i za těch nej­hor­ších or­ká­no­vých dní. Na druhou stranu ta šance o něco málo na­roste, když člověk přímo stojí v trase pomalu pa­da­jí­cího kmenu a čeká, co se bude dít dál.

píše k47 & hosté, ascii@k47.cz