První dny na opalování

Už to začíná. První dny v roce, kdy můžu jen tak polehávat na balóně pouze v šortkách a na černém rozpáleném asfaltu se nechat bombardovat IR a UV zářením. Jedním pro pocit příjemného letního tepla, kdy svět působí jako že je stvořen specificky pro naše křehké tělesné schránky a nesnaží se nás na každém kroku zabít, druhým pro zdravé opálení a/nebo rakovinu kůže. Ne že by to někdo ocenil & ne že bych se snažil cíleně vyvolat pigmentaci, přesto se to děje, jako vedlejší efekt lenošení v perfektní výhni. Finální moment každého z nás se odehraje v polokruhu lidí, kteří ukládají hrst popela do žulové krabice, a to jen když budeme mít štěstí, tak proč si neužít pár příjemných pocitů, žejo?

Má to jen pár drobných nedostatků. Ne všichni si začali být vědomi, že venkovní teploty se vyšplhaly do příjemných výšek (18°C ve dvě odpoledne) a stále topí, jako kdyby kalendář ukazoval prosinec. A topí dřevem. Uvnitř pomalu začíná být příliš horko na prostou existenci (22.5˚C je hranice, kdy začínám nosit kraťasy & jinak nic), ale když otevřu okna, abych vyvěral, dovnitř se nažene smrad kouře. Pocitově jaro mohlo začít, ale stále smrdí jako nejhlubší zima.

Kromě toho a drobnosti, že v noci teploty klesnou velice blízko nule, je jinak krásně. Ptáci rozmrzli, všichni, nejen dvě kachny bydlící v rybníku pod oknem Cely, a od prvních paprsků slunce, co se převalí přes hranu světa, štěbetají, promenádují se za okny, zastavují se v bufetu krmítko (většinou drzí kosi, občas i bojácné hrdličky) a obloha jim zase patří. To je rozhodně velké plus. To aseptické ticho zimy mě vždy ničí.

(Jinak tady můžete vidět rychlost s jakou píšu. Tohle jsem chtěl napsat první krásný den, ale ten se konal minulý týden a teď, když ta slova konečně sepisuju, nastal první den, kdy to není jen na šortky a opalování.)

(A pochopitelně: den potom, co jsem tohle napsal, se vrátila zima.)