Odula

Jestli dovolíte, pokusím se vyvolat ducha PZ Myerse. Je stále naživu, navíc nevěří v tyhle duchařské nesmysly, ale přesto mu symbolicky nabídnu to, co má nejraději: pavouka.

Kdyby to někoho zajímalo, tak ne, nemám doma svatyni věnovanou PZ. Tedy aspoň zatím. Jen čtu jeho blog & částečně sdílím fascinaci osminohými tvory. Letos v létě jsem nelenil, vyrážel do okolí Cely, hledal malé tvory & pořizoval makro fotky, na nichž se často vyjímají právě krásní a podivní arachnidé. Zatím všechny tyhle snímky leží na disku, nikde neukázané a ani tahle paní křižáková nepatří do oné letní dávky. Ukázala se mnohem později, když oprátku začal stahovat podzim a moje makro snahy nadobro přerušila nemoc. V těch dnech si dvě obrovské křižáci upředli sítě v oknech Cely, hned vedle sebe, jedna síť zabrala jednu celou tabuli skla. Jsou velké, tlusté, nohaté, jako dvě Oduly, nehybně čekající na svou kořist. A tahle, na fotce vyobrazená, je menší z dvojice osminožců. Vyfotil jsem právě ji, protože se skrývá na přístupnějším místě. Druhé monstrum, vpravdě krásný pavoučí gigant, zalézá hlouběji, za truhlík a za listy květin a tam čeká, nohou na nataženém vláknu pavučiny naslouchá vibracím a když se něco zachytí ho její pasti, vyrazí a začne jednat. Do kořisti zmítající se v lepkavých sítích vpraví jed a trávící enzymy a briskně ji mumifikuje. A když je dokonáno, vrací se do úkrytu.

Tohle chování dává smysl. Menší křižáci celkem často sedí přímo ve středu svých sítí, ale tyhle dvě asi budou příliš velké a příliš viditelné pro tvory, co by si na nich rádi pochutnali. Proto se skrývají. Do středu sítě se vrací až večer, kdy jim přítmí poskytuje bezpečí.

Druhá, větší samice měří asi 4 centimetry od špiček předních nohou ke špičkám zadních, tělo bude mít něco mezi 1.5 a 2 cm, blíž dolní hranici než té horní. Jde o macka, to jo, ale není největší, dokonce ani ne u nás, v Republice mezi horami. Tento titul v ČR a Evropě patří slíďákovi tatarském, jehož samice může mít až 3.5 cm na délku, a to jde jen o rozměr těla, k tomu si přičtete délku silných nohou. Jo, je to docela krásná bestie.

Nakonec přidám jednu (skoro)zajímavý detail: Pavouků se víc bojím ve snech než v realitě. Během spánku k nim cítím cítím silný odpor a hnus, ale když se probudím a situaci v hlavě přeformátuji do reality, z hrozivých stvoření se najednou stanou prťaví patetičtí noháči, co se třesou strachem před námi.