Klouže to

Na kole je to super. Můžete se jen tak projet, zajet nakoupit, k doktorovi, nebo všechno najednou. A navíc je to zdraví & rozpočtu prospěšné.

Naposledy jsem byl u doktora taky na kole, před zadním vchodem do střediska stál hlouček (nejspíš) Ukrajinců, kouřili a bavili se o kategoriích řidičáků, vyskákal jsem do patra, opatřen respirátorem, pochopitelně, čekárna zela prázdnotou, ani noha, na dveřích přilepený lístek se vzkazem, ale ze čtyř nebo pěti ručně psaných řádků se mi nepodařilo rozluštit jediné slovo. Vypadalo to jako latinka, to jo, člověk z toho cítil letmý závan češtiny, ale tím to končilo. Co přesně se můj doktor snažil říct, zůstane navěky utajeno. (Dobře, jedno slovo mohlo být 'opary', nemám ale dost fantazie, abych domyslel kontext.) Z jiné ordinace se ozvalo nepříjemné kašlání a slova „musíte jít do karantény“. Jo, pandemie pořád pandemuje. Urychleně jsem opustil budovu. To ale vůbec nevadilo. Přijel jsem na kole a taková cesta nikdy není promarněná a takhle jsem dostal ponuku vyrazit znovu, o pár dnů později.

A tak jsem jel. Počasí se mírně změnilo, teplota kolísala kolem nuly, silný vítr, až mi mrzly oční bulvy (protip: jeďte lesem směrem proti větru a volnou krajinou po větru). Všechno v pořádku, všechno krásné. A pak jsem se vymáznul na ledem pokryté cyklostezce.

Zrovna toho dne jsem na Městem na kole četl o zrádném černém ledu, pokrývajícím neudržované vozovky, který přitom je k nerozeznání od nezamrzlého asfaltu. Přesně na něm jsem klouzl. Jedu, jedu, všechno krásné, vše vypadá bezpečně a najednou padám. Přesto havárie v sobě měla určitou krásu. Terén se zlomil, začal jsem klesat do údolíčka, znenadání cítím, že ztrácím kontrolu a padám, ale ne rychle, zbrkle, kdy s sebou šlehnu o zem, ale pomalu, vláčně, v rychlosti, přesto neodvratně, svalil jsem se na levé rameno a klouzal po asfaltu pokrytém ledovkou klouzal. Nebylo to moc daleko, přesto v tu chvíli mi přišlo jako aspoň deset metrů. A jak ležím na zemi, přes hřeben se přehoupla cyklistka. I přes tu situaci jsem byl v dobré náladě (kolo a tak), začal jsem mávat rukama a volat pozor, tady to klouže. Když si představím ten pohled, musím se smát. Přejela přes hřbet a vidí týpka zády na zemi, kolo pár metrů za ním, třepotá rukama a varovně huláká.

O pár chvil později, když už stojím na nohách a vedu kolo, mě navzdory vražedným podmínkám mine další cyklista. Padne pár slov, říkám jsem se vymáznul, odpovídá, že se nediví, je to tam o držku. Jo, nejde jen o můj dojem.

Kousek jsem pak ještě jel, ale vzdal jsem to a kolo vedl. Kilometr a půl té naší slavné cyklostezky byl zamrzlý, pokrytý tenkou vrstvou nenápadného ledu, který přesto nebezpečně klouzal. Jediná komunikace oddělená od automobilového provozu je nesjízdná. Tahle cyklostezka se mimochodem cenou těsně přehoupla do devíti cifer, přesto se v obrovské sumě nenašlo pár drobáků na údržbu, aby asfalt neměl chuť vraždit. Navzdory panujícím podmínkám jsem potkal pět cyklistů a nespočet chodců. Není pravda, že by nebyl zájem. Zájem existuje, chybí jen infrastruktura, která nemá tendence zabíjet a mrzačit své uživatele.

A ještě: Jakmile jsem vyjel na silnici pro automobily, ta byla čistá, posolená a bez ledu. Pochopitelně. Dvoutunové plechové krabice ano, aktivní mobilita ne.

Když někomu popíšu pád na ledu, odpoví, že byla hloupost vůbec vyjíždět. Ono asi očekávat, že neautomobilová infrastruktura bude udržována stejně jako každá jiná silnici v republice, bude nejspíš bláhové. Skoro jako kdyby to byl důvod, proč alternativní módy přepravy & aktivní mobilita hraje druhé housle. Říkal jsem, už že ta cyklostezka stála přes 100 megakorun? Jo? Jen se ujišťuju.