k47.cz
výběr kolo foto makro povídky kultura
koronavirus TECH ▞▞ 🞄⬤🞄 | twitter RSS
««« »»»

Interobjekt

26. 5. 2022 — k47

Tyhle úz­kosti ve dvě ráno mě už nebaví. Ne­do­sta­vují se každou noc, a když ano, vět­ši­nou mě naplno ne­za­plaví pa­ra­ly­tický teror. Přesto jsou do­sta­tečně časté, aby byl vidět trend. Velice ne­pří­jemný trend. A pak ty sny… Když se pro­bu­dím v téhle části noci, vet­ši­nou si sny pa­ma­tuji. Po­pravdě, raději bych, kdyby tomu bylo naopak…

V te­o­ri­ích učenců exis­tuje pojem in­te­rob­jekt jako ozna­čení pro spe­ci­fický druh sno­vého spo­jení dvou ob­jektů, které spolu nijak ne­sou­vi­sejí. Amal­ga­mace to bývá bi­zarní – wi­ki­pe­die uvádí pří­klad „něco mezi dí­tě­tem a mo­bi­lem“ – v bdělém světě by budila hrůzu, ale v oka­mži­cích spánku, když vědomí pře­padlo do úspor­ného režimu, dávají per­fektní smysl. Nebo aspoň sami o sobě ne­na­hání děs, jen jejich kon­text.

V jednom snu jsem se na­chá­zel ve třídě, která byla zá­ro­veň kosmem, stěny sply­nuly s ote­vře­nou prázd­no­tou vesmíru, ne­vi­di­telné pod­lahy pod nohama, v místě tabule zářila jasná hvězda, lavice nám po­sky­to­valy ně­ja­kou ochranu před ra­di­ací ter­mo­nuk­le­ár­ního pekla. Kdo vy­str­čil hlavu, spálil se. Chtěl jsem odejít, ale pod nohama jsem oporu jen tušil, musel jsem opa­trně na­šla­po­vat a ově­řo­vat, že ta­pe­tové potahy vzdá­le­ných ga­la­xií po­sky­tují pevnou půdu pro každý další krok.

Ne­sná­ším sny, které vy­je­vují tu hro­zi­vou ne­smír­nost kosmu.

Jiné noci se mi ne­u­stále vracel obraz pla­nety obí­ha­jící jen pár set metrů nad po­vr­chem velice chladné hvězdy, tak blízko, že se jejich at­mo­sféry pro­lí­naly, a někdy blíž. Hvězda byla ne­rov­no­měrná, její povrch zde­for­mo­vaný ne­smír­nými kupo­lemi hor­kého plynu. V oka­mžiku snu, když jsem sle­do­val ten výjev, který před­sta­vo­val vše, co vnímám a co je – kromě hvězdy, pla­nety a mě, ne­hmot­ného po­zo­ro­va­tele, nic ne­e­xis­to­valo – mě pře­pa­dala ne­smírná hrůza. Věděl jsem, že je to špatně, že to nedává smysl, že pla­neta tak blízko bude obíhat gi­gan­tic­kou rych­lostí a její vzdá­le­nost žhnou­címu obru je příliš malá, při re­a­lis­tic­kých tep­lo­tách hvězd, by se povrch roz­ta­vil, ne­hledě na to, že v ur­či­tých mís­tech se pla­neta po­no­řuje do svrch­ních vrstev hvězdné at­mo­sféry. Všechno tohle jsem věděl i na druhé straně, ale nemohl jsem unik­nout. Byl jsem vy­dě­šený a roz­ru­šený. Re­a­lita snů se vždy pre­zen­tuje jako kom­pletní obraz všeho co exis­tuje – co vidím je jsoucno, nic dal­šího, mimo zorné už nic, do­ko­nalý so­lip­sis­mus. Není možné se vy­ma­nit z okovů, uvě­do­mit si, že jde o jeden pří­klad, jeden stří­pek, jednu mož­nost a pak upřít po­zor­nost na něco pří­jem­něj­šího z re­a­lity – možná ani to ne, jen cokoli jiného. Ve snech je ten osa­mělý řez vše, co exis­tuje, co kdy exis­to­valo a co kdy bude exis­to­vat, kromě něj nic a to, v mém pří­padě, mi nahání tolik hrůzy.

Pocity úz­kostí nejsou způ­so­beny sny, aspoň ne­cí­tím, že by z nich přímo vy­vě­raly. Jde o od­dě­lené vjemy, možná bijí ze stej­ného pod­houbí, přesto se­pa­ro­vané. Úzkost při­chází poz­ději, jako sílící pocit ne­od­vrat­ného se­vření, občas zcela bez pre­am­bule ne­vě­do­mých ha­lu­ci­nací, jen se při­plíží, bez va­ro­vání, jako černá oprátka.

Nemůžu mít pří­jemné sny? Nebo ale­spoň ne­ut­rální? Nemůžu jen osm hodin ne­vě­domí sedět na za­hradní židli a po­zo­ro­vat ptáky na obloze?

píše k47 & hosté, ascii@k47.cz