k47.cz
výběr kolo foto makro povídky kultura
koronavirus TECH ▞▞ | twitter RSS
««« »»»

Závod v kleci

5. 3. 2021 — k47

Teď, když se z nás všech stali vězni ve vlast­ních obcích, za­tímco fab­riky pře­té­kají lid­ským masem jako nikdy ne­kon­čící swin­gers párty pro virus, nám peonům ne­zbývá než najít něco po­zi­tiv­ního na životě za mří­žemi hranic ka­ta­strál­ních map. Něco, cokoli. Když všechno půjde dobře, budeme v kle­cích sedět ještě tři týdny, tak ať to za to stojí.

I když re­a­lis­ticky tak šťastní ne­bu­deme. Po­lo­vi­čaté opat­ření nás ne­spasí, epi­de­mie bude dupat Re­pub­li­kou dál a jak se do­sta­neme ke konci Dras­tic­kých Opat­ření, ukáže se, že vládní se­branka vrahů z di­le­tance nemá v záloze plán B ani pro­pa­gandu, která ho může suplo­vat & zas se vrá­tíme do klecí. Tak ať to za to sakra stojí.

Celý tenhle kšeft s izo­lací v obci byd­liště není extra zlý pro po­pu­lus vel­kých měst. Ta jsou, z po­hledu oby­va­tele Za­pa­dá­kova, prak­ticky ne­ko­nečná. Můžu vy­ra­zit na tůru z jed­noho konce Prahy na druhý a když půjdu okli­kou a pár­krát za­blou­dím, na konci dne můžu mít v nohách téměř 100 ki­lo­me­trů.

Pro burany ze vsí je to docela jiná si­tu­ace. Nejen že tu není kul­tura nebo ja­ká­koli in­frastruk­tura pro trá­vení vol­ného času mimo jedné hos­pody na 500 oby­va­tel, někde nemají ani místo. Po­dí­vejte se na mapu a určitě pár ta­ko­vých ne­šťast­ných lo­ka­lit na­jdete: 100 metrů na jednu stranu dál­nice, 100 metrů na druhou hořící skládka pne­u­ma­tik a po stra­nách bažiny. Žádný pro­stor pro ex­panzi.

Jo, to je rána pod pás. Co tam můžu dělat? Čekat na smrt nebo konec pan­de­mie, podle toho, co přijde dřív. (De­fen­zivní sázkař vsází na mož­nost číslo jedna.)

To se ale mě netýká. Ten konec světa, který po­hl­til Celu, spo­ly­kal i četné lány lesů a ne­ko­nečné křivky cest. Nejdelší okruh zpev­ně­ných ko­mu­ni­kací zcela se­vřený v hra­ni­cích obce má deset ki­lo­me­trů. Deset ki­lo­me­trů pro cestu na kole a pro zís­kání pří­čet­nosti. A jaká cesta to je! Prů­seky v lesích, stále ještě ne­roz­táté, blá­tivé seg­menty kdy se po­hy­bu­jete jen zpola kon­t­ro­lo­va­ným pádem, hra­niční ko­mu­ni­kace s jinými dě­di­nami, země za­po­vě­zené, tam někde můžete minout ku­lo­metná hnízda po­li­cie & armády, kon­t­ro­lu­jící ile­gální mi­grace z obce do obce, o kus dál na hra­nici vísky tak malé, že na ni za­po­mí­nají i její oby­va­telé, srkna hryže keř v za­táčce sil­nice, tak blízko, že si na ni můžu skoro sáh­nout, zdán­livě se ne­ne­chá roz­pty­lo­vat spo­leč­ností, ale pak na­jed­nou zvedne hlavu prchne; osa­mělý jezdci, také spou­taní snahou najít skryté ki­lo­me­try, které tu někde musí být, jako záhyby zvl­ně­ného ča­so­prostoru a na cestě domů, nebo konci prv­ního ko­lečka, pokud to je málo, bosý běžec. Oran­žové triko, černé bě­žecké šortky a ryt­micky čvachtá v blátě. Co ten tady dělá? Je pěkně, to jo, ale zas ne tak moc.

Ok, to by bylo, to by pro jednou sta­čilo.

Na­ko­nec ještě do­da­tek: Počet kon­taktů ne­před­sta­vuje pro­blém, záleží na jejich roz­lo­žení. Před­stavte si dvě krajní si­tu­ace: 1) každý člověk má prů­měrně deset kon­taktů zcela ná­hodně vy­bra­ných ze všech oby­va­tel Re­pub­liky a 2) každý člověk má 10 kon­taktů se stej­nými lidmi a všichni tito lidé mají kon­takty jen v rámci této své sku­piny. V druhém pří­padě se virus nemůže šířit, nikdy se ne­do­stane dál než za clus­ter deseti. Tak když někdo špatně snáší osa­mě­lost pan­de­mie, měl vy­tvo­řit epi­ku­rej­skou komunu – všichni přá­telé do jed­noho domu, ne­zá­leží kolik pokud ne­bu­dou mít ris­kantní kon­takty s nikým mimo. Ale to vzhle­dem k tomu, že prů­mysl jeden na plné ob­rátky dál, asi bude možné jenom te­o­re­ticky.

píše k47 & hosté, ascii@k47.cz