Stavíme zeď ze svých očkovaných těl

Blížíme se významné metě. Zanedlouho bude proti covidu očkováno 50% české populace a to je jednoznačně dobrá zpráva.

Když o tom tak přemýšlím, pro mě úvahy, jaké má očkování osobní efekt, nehrály téměř žádnou roli. Paměť je notoricky ošidné médium, ale připadá mi, že jsem to vždy viděl jako naprostou nutnost, která neprospívá jen mě, ale nepřímo i všem ostatním. Stavíme zeď, každý z nás je cihlou a jedině, pokud ve zdi nejsou díry, může zadržet příval nemoci. Důležité je, že se přese mě nedostane nákaza na ostatní a z ostatních na mě. Jde o fundamentálně komunitární akt. Přece jenom, nedávno jsem dělal tu simulaci, která ukázala, že pokud byl někdo nakažen, existuje šance asi 1/8, že ve stínu dalších infekcí, které od něj vybíhají, leží mrtvá těla.

I kdyby každý očkovaný nebyl osobně chráněn a v případě nákazy by vše probíhalo jako obvykle, jen s tím rozdílem, že virus nemůže předat dál, při vysoké míry proočkovanosti vyhrajeme tak jako tak. Virus by se neměl jak pohybovat populací. Vyšuměl by. Realita je v tomto ohledu mnohem lepší: Očkování nejen zastaví přenos, ale předejde nemoci, především pak jejímu těžkému průběhu & smrti. To je jednoznačné plus.

Navíc platí, že čím méně virus cirkuluje v populaci, tím menší má šanci nahodilou krutostí evoluce vyrobit variantu, která prolomí ochranou bariéru očkování. Víc očkování znamená méně očkování. Mám rád tyhle neintuitivní paradoxy.

Proč tohle všechno píšu? Prosté. Zajímal jsem se, proč lidé váhají s očkováním. Ne jenom tím aktuálním, ale očkováním obecně.

Začalo to touhle studií. Její autoři došli k závěru, že podání informací o tom, že neexistuje spojení mezi MMR vakcínou a autismem, sice vedlo k eliminaci mylných předsudků, ale příliš to nepohnulo s vůlí nechat očkovat své děti. A co víc: Zásahy měly pozitivní dopad na lidi, kteří už předtím měli pozitivní názor na očkování a negativní na ty s názorem negativním. Burroughovými slovy z Místa slepých cest: „Jak je snadné oklamat ty, kteří jsou již podvedeni“. Někdo může být dobře informován, přesto stále nevěřit. A když nevěří, nedá se snadno zkonvertovat na druhou stranu.

Připadá mi to, jako kdyby lidé vnímali riziko – takovéhle je nebezpečí chorob, před kterými se očkujete – ale místo aby změnili svá východiska, se ještě víc opevní v zákopech. V hlavě už mají nějakou cestu, jak se s vnímaným rizikem vypořádat, v tomto případě odmítat očkování, a když cítí víc rizika, drží se své cesty o to silněji.

Závěr studie je takový, že nejlepší možnou odpovědí na nepravdivé domněnky nutně nemusí být prosté podání pravdivých informací. Nemůžeme lhát, to ne, ale musíme dávkovat pravdu efektivně a rafinovaně, tak abychom dosáhly požadovanýho efektu. Lidská mysl není perfektní racionální stroj a občas pracuje bizarním způsobem.

Váhající mají dvě primární, více méně nezávislé, obavy: Je to účinné? Je to bezpečné?³ Neboli: Dělá to, co má? Nezpůsobí to újmu? Odpovědi zní ano a ano, pochopitelně, a nejen to, odpovědi jsou změřené a vyčíslené. Efektivita je taková a taková. A pozorované vedlejší účinky na vzorku tolika a tolika lidí jsou takové a takové. Stačí jen otevřít pubmed a hledat.

Do hry také vstupuje zkratovité uvažování jen na 0% nebo 100%, kdy, když něco nemá 100% garanci bezpečnosti, nebo 100% garanci účinnosti, působí to jako skoro nula pro někoho, kdo už pochybuje.¹ Má již bující obavy a tak každá malá prasklina vypadá zlověstně a tyto předchozí obavy dál validuje. Celé je to o kalkulaci rizika, to ale skoro žádný plebs (mě nevyjímaje) neudělá, protože statistika je složitá, musí vyhrabávat data, číst odborné publikace, to dá práci a zabere to čas. Z kalkulace rizika se stane pocit rizika. Do rovnice člověk navíc vkládá svoje obavy a preference, iracionální a nepodložené daty. Nemají tam co dělat, přesto ovlivňují rozhodování nematematického člověka. Navíc v případě rozhodování o imunizaci proti nakažlivým nemocem nejde jen o jednotlivce. Rizika a přínosy se netýkají pouze mě, jde o všechny ostatní. Do rovnice vstupuje zbytek populace planety, 7 a půl miliardy dalších lidí, moje imunizace nechrání jen mě, ale i ostatní a platí to i naopak. Maximalizace vlastního užitku jako atomizovaného jedince nemusí být ani zdaleka ideální. Vypadá to docela složitě, co? Jak v tomhle informačním marazmu učinit správné rozhodnutí? Snadno: Prostě to udělejte. Zeptejte se viru pravých neštovic, co si o tom myslí. Že to nejde? Jo on vlastně byl z povrchu téhle planety vyhlazen očkováním. Nebo viru dětské obrny. Za ním si ale musíte skočit do oblasti Afghánistánu nebo Pákistánu. Jen tam přežívá v populaci. Všude jinde už nepředstavuje problém.

Protože hlavní roli v našich opičích hlavách hraje pocit rizika, kalibrujeme ho podle toho, co vidíme kolem sebe a informací, které k nám doléhají. Přehršel starých nemocí v našich končinách v podstatě vymizel a nestýkáme se s jejich ničivými dopady, v důsledku toho působí krotce, skoro triviálně, nikoli jako nebezpečný patogen, před nímž se vyplatí chránit. Jediné co zůstalo jsou zprávy o vzácných vedlejších efektech očkování a léků, ať už skutečných nebo falešných (ehm, Wakefield). Proto lidé můžou začít podceňovat efektivitu a přeceňovat možné negativní dopady do té míry, kdy to vypadá, že injekce za to nestojí a nepřinese nic dobrého. Efektivita je malá (působí tak, protože nemoc prakticky neexistije), riziko velké (působí tak, protože z deseti milionů lidí, co dostali injekci se dozvíme o jenom, kdo měl hrozivou alergickou reakci), nula a sto procent. Když to není účinné, chtějí to nahradit neověřenými alternativním postupy. Když to je nebezpečné, musí se tomu vyhnout.

Na to se vážou další pověry. Například ta, že přirozená infekce vede k lepší imunitě než očkování. V některých případech (ne u covidu) infekce vede k doživotní imunitě, to je pravda, ale stále to s sebou obnáší se nechat nakazit a projít si nemocí, jak to bůh evoluce zamýšlela. Nemoc má vlastní rizika, vyšší než malá nepříjemnost vpichu injekce a bolavého ramene + člověk se dobrovolně stává uzlem v síti přenašečů. Nezapomeňte, nejde jen o rozhodnutí jedince o sobě samém, rozhodnutí má dopad na celou společnost. (Tahle strategie bere v potaz hlavně city nelítostného patogenu, pro nějž nejsme víc než petriho miska na nohách.)

Na mě to působí takhle: Víc se bojíme, že naše akce budou mít negativní následky, ale méně, že negativní důsledky bude mít naše nečinnost. Vžijte se do role rodiče malého dítěte. On byl ten, kdo dal povel k výstřelu, on byl ten kdo výstřelu nezabránil, co když se něco stane? Bude to na něm. Příčina a důsledek, i když zdánlivé, jsou jasně patrné – on udělal tohle a tohle se stalo. Co když? Na druhou stranu újma z nečinnosti je více abstraktní. Něco se stane někdy v budoucnosti, kostky osudu, lhostejnost kosmu, to mu nikdo nemůže přišít. Aspoň tak to působí na úrovni primitivních zákoutí mozků, pro něž byl strach signálem, jež pomáhal k přežití a strategie: když se toho bojím, radši ruce pryč, dávala smysl ve světě, kde člověka chce všechno sežrat. Nehodí se do civilizace, která vybudovala altruistické instituce, jejichž role je člověku pomáhat.

Existuje určitá spojitost s rámcováním. Výzkum ukázal, že preferujeme absolutní jistotu aspoň částečného zisku nad částečnou jistotou absolutního zisku, ale při opačném rámcování jako ztráty, naopak preferujeme částečnou nejistotu totální ztráty nad totální jistotou částečné ztráty. Eventualita nemoci, které by se dalo předejít očkováním, je ta ztráta s určitou malou šancí² . Nemusí se to vůbec stát. Kdo ví… Naproti tomu zisk, eliminace fiktivních rizik obávaného očkování, je jistý. Snaha o opačné rámcování by mohla mít nějaký účinek.

Ok, tenhle článek měl původně být jen kraťoučká nóta, ale zase se z toho stává monstrum. Chtěl bych zmínit ještě jednu studii. Ta testovala jaký efekt mají různé informace o vakcíně proti covidu na vůli Američanů se nechat očkovat. Došla k závěru, že když se lidé kolem testovaného subjektu chtějí nechat očkovat, zvedá to i jeho/její odhodlání. Pokud jde o sociální normu, nebo to jako norma vypadá, lidé mají tendence se přizpůsobit tomu, co vnímají jako dominantní chování ostatních. I když obecně zastávají negativní postoj, vlna souhlasných názorů a akcí jejich okolí je smete na svou stranu. Aspoň v určité míře. Změnit normy by bylo možné dostatečnou změnou chování skupiny. To se váže k začátku tohohle článku. Blížeme se k 50% očkované populace v Republice mezi horami, přehoupneme se přes metu, kdy tu běhá víc lidí dostalo injekci než těch, co ji nedostalo. To by se mělo víc propagovat.

Studie zrekapituluje současný výzkum, jak je dobrým zvykem v akademické literatuře. Mě vynikly dvě informace: souhlas s experty je velice silný prediktor, jestli se člověk nechá očkovat, stejně jako sociální normy, tedy vnímané chování kamarádů, jež se nechali nebo se plánují nechat se očkovat. Sociální normy jsou vším, jsou alfou a omegou a když někdo kolem sebe má jen esoteriky, bylinkáře a homeopaty, kteří nevěří nejen očkování, ale lékům obecně, bude ho to posouvat jen směrem do intelektuální temnoty.

Wiki heslo vaccine hesitancy dodává, několik rad pro konverzi: netrávit velké množství času vyvracením specifickým mýtů, může to mít opačný účinek posílení mýtu v mysli pochybujícího (jak ukazuje studie výše) soustředit se na fakta a jednoduše identifikovat mýty jako nepravdivé a předávat informace tak jednoduše, jak je jen možné. Pokud je mýtus prostší než pravda, může být snazší přijmout mýtus, už jenom proto, že mu člověk rozumí a že si ho zapamatuje. A také, když doktor ve svém doporučení vytrvá, polovina vakcínám odporujících rodičů nakonec povolí.

Takže ano, změna je možná, naděje existuje a nejsilnější zbraní je jít příkladem. Takže jak? V pandemickém roce jsem ani jednou nebyl nemocný. Bylo to docela super a nezlobil bych se, kdyby se to opět opakovalo. Jednou cestou jak tomu pomoct je nechat se očkovat proti chřipce. Takže tak. Až půjdu k doktorovi, nechám se píchnout & budu v tom rok co rok pokračovat dokud neumřu já nebo virus chřipky.

1. Třeba tady „doktor Vojáček, který v některém z rozhovorů zapochyboval, zda je nutné očkovat tolik lidí, když na nemoc neumře třeba 90 ze 100 nakažených.“ Meta 90% smrtnosti ukazuje na poněkud malé ambice. Jinak Vojáček dostal bludného balvana, protože je to non plus ultra šarlatán.

   Nebo ještě jasněji tady: „[…] onemocní i ti, co se chrání. Kdo se nechrání, neznamená, že onemocní.“ Ano, ale jaké jsou šance. Není to jen 0 nebo 100 procent, žejo.

2. Odsud:

   This work has shown that, compared with vaccinated children, children whose parents refuse pertussis-containing vaccines are 23 times more likely to be diagnosed with pertussis, that children whose parents refused varicella vaccine are 9 times more likely to be diagnosed with chicken pox, and that children whose parents refused pneumococcal conjugate vaccine are 6 times more likely to be hospitalized for invasive pneumococcal disease or lobar pneumonia.

3. Další měkčí kritérium je dostupnost a překážky, které musí člověk překonat, aby dostal jehlu. Člověk nemusí být proti očkování apriori, ale nikdy se k tomu nedostane, protože to nikdy není po ruce. Projít si registračním formulářem a připravit se na pevné datum není katastrofické, přesto jde o klacek v cestě. Jak ukazují příklady od nás nebo z Německa, když se načne očkovat bez registrace, kdy stačí jen přijít a vystát frontu, zájem je masivní.