k47.cz
výběr kolo foto makro povídky kultura
koronavirus TECH ▞▞ 🞄⬤🞄 | twitter RSS
««« »»»

Stavíme zeď ze svých očkovaných těl

14. 7. 2021 — k47

Blí­žíme se vý­znamné metě. Za­ne­dlouho bude proti covidu oč­ko­váno 50% české po­pu­lace a to je jed­no­značně dobrá zpráva.

Když o tom tak pře­mýš­lím, pro mě úvahy, jaké má oč­ko­vání osobní efekt, ne­hrály téměř žádnou roli. Paměť je no­to­ricky ošidné médium, ale při­padá mi, že jsem to vždy viděl jako na­pros­tou nut­nost, která ne­pro­spívá jen mě, ale ne­přímo i všem ostat­ním. Sta­víme zeď, každý z nás je cihlou a jedině, pokud ve zdi nejsou díry, může za­dr­žet příval nemoci. Dů­le­žité je, že se přese mě ne­do­stane nákaza na ostatní a z ostat­ních na mě. Jde o fun­da­men­tálně ko­mu­ni­tární akt. Přece jenom, ne­dávno jsem dělal tu si­mu­laci, která uká­zala, že pokud byl někdo na­ka­žen, exis­tuje šance asi 1/8, že ve stínu dal­ších in­fekcí, které od něj vy­bí­hají, leží mrtvá těla.

I kdyby každý oč­ko­vaný nebyl osobně chrá­něn a v pří­padě nákazy by vše pro­bí­halo jako ob­vykle, jen s tím roz­dí­lem, že virus nemůže předat dál, při vysoké míry pro­oč­ko­va­nosti vy­hra­jeme tak jako tak. Virus by se neměl jak po­hy­bo­vat po­pu­lací. Vy­šuměl by. Re­a­lita je v tomto ohledu mnohem lepší: Oč­ko­vání nejen za­staví přenos, ale pře­de­jde nemoci, pře­de­vším pak jejímu těž­kému prů­běhu & smrti. To je jed­no­značné plus.

Navíc platí, že čím méně virus cir­ku­luje v po­pu­laci, tím menší má šanci na­ho­di­lou kru­tostí evo­luce vy­ro­bit va­ri­antu, která pro­lomí ochra­nou ba­ri­éru oč­ko­vání. Víc oč­ko­vání zna­mená méně oč­ko­vání. Mám rád tyhle ne­in­tu­i­tivní pa­ra­doxy.

Proč tohle všechno píšu? Prosté. Za­jí­mal jsem se, proč lidé váhají s oč­ko­vá­ním. Ne jenom tím ak­tu­ál­ním, ale oč­ko­vá­ním obecně.

Začalo to touhle studií. Její autoři došli k závěru, že podání in­for­mací o tom, že ne­e­xis­tuje spo­jení mezi MMR vak­cí­nou a au­tis­mem, sice vedlo k eli­mi­naci myl­ných před­sudků, ale příliš to ne­po­hnulo s vůlí nechat oč­ko­vat své děti. A co víc: Zásahy měly po­zi­tivní dopad na lidi, kteří už před­tím měli po­zi­tivní názor na oč­ko­vání a ne­ga­tivní na ty s ná­zo­rem ne­ga­tiv­ním. Burrou­gho­vými slovy z Místa sle­pých cest: „Jak je snadné okla­mat ty, kteří jsou již pod­ve­deni“. Někdo může být dobře in­for­mo­ván, přesto stále ne­vě­řit. A když nevěří, nedá se snadno zkon­ver­to­vat na druhou stranu.

Při­padá mi to, jako kdyby lidé vní­mali riziko – ta­ko­vé­hle je ne­bez­pečí chorob, před kte­rými se oč­ku­jete – ale místo aby změ­nili svá vý­cho­diska, se ještě víc opevní v zá­ko­pech. V hlavě už mají ně­ja­kou cestu, jak se s vní­ma­ným ri­zi­kem vy­po­řá­dat, v tomto pří­padě od­mí­tat oč­ko­vání, a když cítí víc rizika, drží se své cesty o to sil­něji.

Závěr studie je takový, že nej­lepší možnou od­po­vědí na ne­prav­divé do­mněnky nutně nemusí být prosté podání prav­di­vých in­for­mací. Ne­mů­žeme lhát, to ne, ale musíme dáv­ko­vat pravdu efek­tivně a ra­fi­no­vaně, tak abychom do­sáhly po­ža­do­va­nýho efektu. Lidská mysl není per­fektní ra­ci­o­nální stroj a občas pra­cuje bi­zar­ním způ­so­bem.

Vá­ha­jící mají dvě pri­mární, více méně ne­zá­vislé, obavy: Je to účinné? Je to bez­pečné?3 Neboli: Dělá to, co má? Ne­způ­sobí to újmu? Od­po­vědi zní ano a ano, po­cho­pi­telně, a nejen to, od­po­vědi jsou změ­řené a vy­čís­lené. Efek­ti­vita je taková a taková. A po­zo­ro­vané ve­d­lejší účinky na vzorku tolika a tolika lidí jsou takové a takové. Stačí jen otevřít pubmed a hledat.

Do hry také vstu­puje zkra­to­vité uva­žo­vání jen na 0% nebo 100%, kdy, když něco nemá 100% ga­ranci bez­peč­nosti, nebo 100% ga­ranci účin­nosti, působí to jako skoro nula pro někoho, kdo už po­chy­buje.1 Má již bující obavy a tak každá malá prasklina vypadá zlo­věstně a tyto před­chozí obavy dál va­li­duje. Celé je to o kal­ku­laci rizika, to ale skoro žádný plebs (mě ne­vy­jí­maje) ne­u­dělá, pro­tože sta­tis­tika je slo­žitá, musí vy­hra­bá­vat data, číst od­borné pu­b­li­kace, to dá práci a zabere to čas. Z kal­ku­lace rizika se stane pocit rizika. Do rov­nice člověk navíc vkládá svoje obavy a pre­fe­rence, ira­ci­o­nální a ne­pod­lo­žené daty. Nemají tam co dělat, přesto ovliv­ňují roz­ho­do­vání ne­ma­te­ma­tic­kého člo­věka. Navíc v pří­padě roz­ho­do­vání o imu­ni­zaci proti na­kaž­li­vým ne­mo­cem nejde jen o jed­not­livce. Rizika a pří­nosy se ne­tý­kají pouze mě, jde o všechny ostatní. Do rov­nice vstu­puje zbytek po­pu­lace pla­nety, 7 a půl mi­li­ardy dal­ších lidí, moje imu­ni­zace ne­chrání jen mě, ale i ostatní a platí to i naopak. Ma­xi­ma­li­zace vlast­ního užitku jako ato­mi­zo­va­ného je­dince nemusí být ani zda­leka ide­ální. Vypadá to docela slo­žitě, co? Jak v tomhle in­for­mač­ním ma­ra­zmu učinit správné roz­hod­nutí? Snadno: Prostě to udě­lejte. Ze­ptejte se viru pra­vých ne­što­vic, co si o tom myslí. Že to nejde? Jo on vlastně byl z po­vrchu téhle pla­nety vy­hla­zen oč­ko­vá­ním. Nebo viru dětské obrny. Za ním si ale musíte skočit do ob­lasti Af­ghá­nistánu nebo Pá­kistánu. Jen tam pře­žívá v po­pu­laci. Všude jinde už ne­před­sta­vuje pro­blém.

Pro­tože hlavní roli v našich opi­čích hla­vách hraje pocit rizika, ka­libru­jeme ho podle toho, co vidíme kolem sebe a in­for­mací, které k nám do­lé­hají. Pře­hr­šel sta­rých nemocí v našich kon­či­nách v pod­statě vy­mi­zel a ne­stý­káme se s jejich ni­či­vými dopady, v dů­sledku toho působí krotce, skoro tri­vi­álně, nikoli jako ne­bez­pečný pa­to­gen, před nímž se vy­platí chrá­nit. Jediné co zů­stalo jsou zprávy o vzác­ných ve­d­lej­ších efek­tech oč­ko­vání a léků, ať už sku­teč­ných nebo fa­leš­ných (ehm, Wa­ke­field). Proto lidé můžou začít pod­ce­ňo­vat efek­ti­vitu a pře­ce­ňo­vat možné ne­ga­tivní dopady do té míry, kdy to vypadá, že in­jekce za to ne­stojí a ne­při­nese nic dob­rého. Efek­ti­vita je malá (působí tak, pro­tože nemoc prak­ticky ne­e­xis­tije), riziko velké (působí tak, pro­tože z deseti mi­li­onů lidí, co do­stali in­jekci se do­zvíme o jenom, kdo měl hro­zi­vou aler­gic­kou reakci), nula a sto pro­cent. Když to není účinné, chtějí to na­hra­dit ne­o­vě­ře­nými al­ter­na­tiv­ním po­stupy. Když to je ne­bez­pečné, musí se tomu vy­hnout.

Na to se vážou další pověry. Na­pří­klad ta, že při­ro­zená in­fekce vede k lepší imu­nitě než oč­ko­vání. V ně­kte­rých pří­pa­dech (ne u covidu) in­fekce vede k do­ži­votní imu­nitě, to je pravda, ale stále to s sebou obnáší se nechat na­ka­zit a projít si nemocí, jak to bůh evo­luce za­mýš­lela. Nemoc má vlastní rizika, vyšší než malá ne­pří­jem­nost vpichu in­jekce a bo­la­vého ramene + člověk se dob­ro­volně stává uzlem v síti pře­na­šečů. Ne­za­po­meňte, nejde jen o roz­hod­nutí je­dince o sobě samém, roz­hod­nutí má dopad na celou spo­leč­nost. (Tahle stra­te­gie bere v potaz hlavně city ne­lí­tost­ného pa­to­genu, pro nějž nejsme víc než pe­t­riho miska na nohách.)

Na mě to působí takhle: Víc se bojíme, že naše akce budou mít ne­ga­tivní ná­sledky, ale méně, že ne­ga­tivní dů­sledky bude mít naše ne­čin­nost. Vžijte se do role rodiče malého dítěte. On byl ten, kdo dal povel k vý­střelu, on byl ten kdo vý­střelu ne­za­brá­nil, co když se něco stane? Bude to na něm. Pří­čina a dů­sle­dek, i když zdán­livé, jsou jasně patrné – on udělal tohle a tohle se stalo. Co když? Na druhou stranu újma z ne­čin­nosti je více abs­traktní. Něco se stane někdy v bu­douc­nosti, kostky osudu, lhos­tej­nost kosmu, to mu nikdo nemůže přišít. Aspoň tak to působí na úrovni pri­mi­tiv­ních zá­koutí mozků, pro něž byl strach sig­ná­lem, jež po­má­hal k pře­žití a stra­te­gie: když se toho bojím, radši ruce pryč, dávala smysl ve světě, kde člo­věka chce všechno sežrat. Nehodí se do ci­vi­li­zace, která vy­bu­do­vala al­tru­is­tické in­sti­tuce, je­jichž role je člo­věku po­má­hat.

Exis­tuje určitá spo­ji­tost s rám­co­vá­ním. Výzkum ukázal, že pre­fe­ru­jeme ab­so­lutní jis­totu aspoň čás­teč­ného zisku nad čás­teč­nou jis­to­tou ab­so­lut­ního zisku, ale při opač­ném rám­co­vání jako ztráty, naopak pre­fe­ru­jeme čás­teč­nou ne­jis­totu to­tální ztráty nad to­tální jis­to­tou čás­tečné ztráty. Even­tu­a­lita nemoci, které by se dalo pře­de­jít oč­ko­vá­ním, je ta ztráta s ur­či­tou malou šancí2 . Nemusí se to vůbec stát. Kdo ví… Na­proti tomu zisk, eli­mi­nace fik­tiv­ních rizik obá­va­ného oč­ko­vání, je jistý. Snaha o opačné rám­co­vání by mohla mít nějaký účinek.

Ok, tenhle článek měl pů­vodně být jen kraťoučká nóta, ale zase se z toho stává mon­strum. Chtěl bych zmínit ještě jednu studii. Ta tes­to­vala jaký efekt mají různé in­for­mace o vak­cíně proti covidu na vůli Ame­ri­čanů se nechat oč­ko­vat. Došla k závěru, že když se lidé kolem tes­to­va­ného sub­jektu chtějí nechat oč­ko­vat, zvedá to i jeho/její od­hod­lání. Pokud jde o so­ci­ální normu, nebo to jako norma vypadá, lidé mají ten­dence se při­způ­so­bit tomu, co vní­mají jako do­mi­nantní cho­vání ostat­ních. I když obecně za­stá­vají ne­ga­tivní postoj, vlna sou­hlas­ných názorů a akcí jejich okolí je smete na svou stranu. Aspoň v určité míře. Změnit normy by bylo možné do­sta­teč­nou změnou cho­vání sku­piny. To se váže k za­čátku to­ho­hle článku. Blí­žeme se k 50% oč­ko­vané po­pu­lace v Re­pub­lice mezi horami, pře­houp­neme se přes metu, kdy tu běhá víc lidí do­stalo in­jekci než těch, co ji ne­do­stalo. To by se mělo víc pro­pa­go­vat.

Studie zre­ka­pi­tu­luje sou­časný výzkum, jak je dobrým zvykem v aka­de­mické li­te­ra­tuře. Mě vy­nikly dvě in­for­mace: sou­hlas s ex­perty je velice silný pre­dik­tor, jestli se člověk nechá oč­ko­vat, stejně jako so­ci­ální normy, tedy vní­mané cho­vání ka­ma­rádů, jež se ne­chali nebo se plá­nují nechat se oč­ko­vat. So­ci­ální normy jsou vším, jsou alfou a omegou a když někdo kolem sebe má jen eso­te­riky, by­lin­káře a ho­me­o­paty, kteří nevěří nejen oč­ko­vání, ale lékům obecně, bude ho to po­sou­vat jen směrem do in­te­lek­tu­ální tem­noty.

Wiki heslo vaccine he­si­tancy dodává, ně­ko­lik rad pro kon­verzi: ne­trá­vit velké množ­ství času vy­vra­ce­ním spe­ci­fic­kým mýtů, může to mít opačný účinek po­sí­lení mýtu v mysli po­chy­bu­jí­cího (jak uka­zuje studie výše) sou­stře­dit se na fakta a jed­no­duše iden­ti­fi­ko­vat mýty jako ne­prav­divé a pře­dá­vat in­for­mace tak jed­no­duše, jak je jen možné. Pokud je mýtus prostší než pravda, může být snazší při­jmout mýtus, už jenom proto, že mu člověk rozumí a že si ho za­pa­ma­tuje. A také, když doktor ve svém do­po­ru­čení vytrvá, po­lo­vina vak­cí­nám od­po­ru­jí­cích rodičů na­ko­nec povolí.

Takže ano, změna je možná, naděje exis­tuje a nej­sil­nější zbraní je jít pří­kla­dem. Takže jak? V pan­de­mic­kém roce jsem ani jednou nebyl ne­mocný. Bylo to docela super a ne­zlo­bil bych se, kdyby se to opět opa­ko­valo. Jednou cestou jak tomu pomoct je nechat se oč­ko­vat proti chřipce. Takže tak. Až půjdu k dok­to­rovi, nechám se pích­nout & budu v tom rok co rok po­kra­čo­vat dokud neumřu já nebo virus chřipky.


  1. Třeba tady „doktor Vo­já­ček, který v ně­kte­rém z roz­ho­vorů za­po­chy­bo­val, zda je nutné oč­ko­vat tolik lidí, když na nemoc neumře třeba 90 ze 100 na­ka­že­ných.“ Meta 90% smrt­nosti uka­zuje na po­ně­kud malé ambice. Jinak Vo­já­ček dostal blud­ného bal­vana, pro­tože je to non plus ultra šar­la­tán.

    Nebo ještě jas­něji tady: „[…] one­mocní i ti, co se chrání. Kdo se ne­chrání, ne­zna­mená, že one­mocní.“ Ano, ale jaké jsou šance. Není to jen 0 nebo 100 pro­cent, žejo.

  2. Odsud:

    This work has shown that, com­pa­red with vacci­na­ted chil­dren, chil­dren whose parents refuse per­tu­s­sis-con­ta­i­ning vacci­nes are 23 times more likely to be di­a­gno­sed with per­tu­s­sis, that chil­dren whose parents re­fused va­ri­cella vaccine are 9 times more likely to be di­a­gno­sed with chic­ken pox, and that chil­dren whose parents re­fused pne­u­mo­coc­cal con­ju­gate vaccine are 6 times more likely to be hospi­ta­li­zed for in­vasive pne­u­mo­coc­cal di­se­ase or lobar pne­u­mo­nia.

  3. Další měkčí kri­té­rium je do­stup­nost a pře­kážky, které musí člověk pře­ko­nat, aby dostal jehlu. Člověk nemusí být proti oč­ko­vání apri­ori, ale nikdy se k tomu ne­do­stane, pro­tože to nikdy není po ruce. Projít si re­gis­trač­ním for­mu­lá­řem a při­pra­vit se na pevné datum není ka­ta­stro­fické, přesto jde o klacek v cestě. Jak uka­zují pří­klady od nás nebo z Ně­mecka, když se načne oč­ko­vat bez re­gis­trace, kdy stačí jen přijít a vystát frontu, zájem je masivní.
píše k47 & hosté, ascii@k47.cz