k47.cz
výběr kolo foto makro povídky kultura
koronavirus TECH ▞▞ 🞄⬤🞄 | twitter RSS
««« »»»

Poslední hektické dny vosí kolonie

13. 10. 2021 — k47

Smrt si jde pro nás pro všechny. Nic moc, ale stále lepší než al­ter­na­tivy: pro vosy a včely při­chází každou zimu. Ale ony si nejsou vědomi svého osudu a to je na celé věci tak krásné nebo tra­gické, záleží na úhlu po­hledu a tom, jestli pa­t­říte mezi skle­nice zpola plná nebo zpola prázdná sortu lidí. Spo­le­čen­ský hmyz jen dělá to, pro co se na­ro­dil, jedna po­stra­da­telná sou­část su­per­or­ga­nismu, jejich úděl je práce pro pře­žití ko­lek­tivu s tím, že ně­ko­lik spe­ci­álně stvo­ře­ných je­dinců přečká zimu a začne celý ten tristní ko­lo­toč nanovo. Tolik života vznikne a je sme­teno jen proto, aby pře­žila hrstka krá­lo­ven.

Včely mají svůj život přesně roz­par­ce­lo­vaný podle dnů. Tři hodiny po na­ro­zení včela čistí, 4. den začíná krmit larvy, 6. den kojí mateří ka­šič­kou, 12. den staví, potom stráží a na­ko­nec se z ní stane pen­dler; tak dlouho jak je třeba, smyl pr­cha­vých dnů na­lin­ko­vaný oka­mži­kem na­ro­zení (mmch: tohle mi při­po­míná tohle od H.R. Gigera). Pří­roda nahání strach a údiv svým slepým uti­li­ta­ri­a­nis­mem.

O nic z toho bych se ne­za­jí­mal, kdy­bych na bal­koně neměl vosí hnízdo za­vr­tané kamsi do hlubin trámů stře­chy nad Celou a kdyby se na as­fal­to­vém po­vrchu jed­noho dne ne­za­čaly ob­je­vo­vat mrtvé larvy. Sle­do­val jsem, jak je vosy vy­ná­šejí ven: děl­nice vláčí larvu stejné ve­li­kosti jako ona sama, pla­hočí se metr, dva, tři a pak larvu nechá na pospas živlům a času. Vy­pu­zené larvy roz­hodně ne­vy­pa­dají, že by se stále pa­t­řily mezi živé or­ga­nismy; mrtvá hmota, Snow­de­novo ta­jem­ství.

Díval jsem se, co by mohlo způ­so­bo­vat tohle cho­vání & od­po­vědí se mi ne­do­stalo, in­ter­net ve své ne­změr­nosti mlčel. Přesto, frag­menty en­to­mo­lo­gie vedou k jediné od­po­vědi: blíží se smrt. Do­spělí je­dinci se živí nek­ta­rem, larvy pre­fe­rují hmyz, jsou však zcela ne­po­hyb­livé, uza­vřené v šesti­hranné in­ku­bační ko­můrce, zcela zá­vislé na pří­sunu po­travy (mouchy a po­dobní lé­tavci) od dělnic. Ochla­zuje se, much ubývá, není strava, ener­gie musí smě­řo­vat k těm pár je­din­cům, co pře­žijí zimu a ně­které zbytné larvy uhynou. Jejich těla musí pryč, aby ne­hnily ve hnízdě.

V té době, pár dnů na­zpá­tek, po­slední kve­toucí rost­liny byly zcela ob­sa­zené vše­mož­nými lé­tavci, včely, vosy, sršně, mouchy, ka­ko­fo­nie tem­ného hučení, hyp­no­tické a ul­ti­mátně velice smutné. Žádný jiný zdroj po­travy ne­zbývá, jen tohle a pak kaž­do­roční ani­hi­lace. Ko­loběh života je hek­tický a prostý vzne­še­nosti. (Pro extra efekt od­sta­vec pře­čtěte hlasem Wer­nera Her­zoga.)

Je to jako roz­dě­lení mezi so­ma­tické a po­hlavní buňky. Celé naše tělo s tou ne­ko­nečně fas­ci­nu­jící kom­ple­xi­tou není víc než pod­půrný me­cha­nis­mus do­časně vy­bo­do­vaný pro pro­dukci hrstky po­hlav­ních buněk. Tragé­die toho všeho spo­čívá v pros­tém faktu, že naše vědomí a iden­tita a strach se na­chází na straně so­ma­tic­kých buněk, toho do­čas­ného stroje pro nějž pří­roda měla jiné záměry, než bychom pre­fe­ro­vali.

Mezi mrt­vými larvami se zpo­ma­lené včely po­hy­bo­valy s ele­gancí těž­kého otřesu mozku.

+1: O dva dny poz­ději, když jsem ráno vylezl ven, z hnízda zrovna vy­lé­tá­valy gi­gan­tické krá­lovny.

píše k47 & hosté, ascii@k47.cz