Poslední hektické dny vosí kolonie

Smrt si jde pro nás pro všechny. Nic moc, ale stále lepší než alternativy: pro vosy a včely přichází každou zimu. Ale ony si nejsou vědomi svého osudu a to je na celé věci tak krásné nebo tragické, záleží na úhlu pohledu a tom, jestli patříte mezi sklenice zpola plná nebo zpola prázdná sortu lidí. Společenský hmyz jen dělá to, pro co se narodil, jedna postradatelná součást superorganismu, jejich úděl je práce pro přežití kolektivu s tím, že několik speciálně stvořených jedinců přečká zimu a začne celý ten tristní kolotoč nanovo. Tolik života vznikne a je smeteno jen proto, aby přežila hrstka královen.

Včely mají svůj život přesně rozparcelovaný podle dnů. Tři hodiny po narození včela čistí, 4. den začíná krmit larvy, 6. den kojí mateří kašičkou, 12. den staví, potom stráží a nakonec se z ní stane pendler; tak dlouho jak je třeba, smyl prchavých dnů nalinkovaný okamžikem narození (mmch: tohle mi připomíná tohle od H.R. Gigera). Příroda nahání strach a údiv svým slepým utilitarianismem.

O nic z toho bych se nezajímal, kdybych na balkoně neměl vosí hnízdo zavrtané kamsi do hlubin trámů střechy nad Celou a kdyby se na asfaltovém povrchu jednoho dne nezačaly objevovat mrtvé larvy. Sledoval jsem, jak je vosy vynášejí ven: dělnice vláčí larvu stejné velikosti jako ona sama, plahočí se metr, dva, tři a pak larvu nechá na pospas živlům a času. Vypuzené larvy rozhodně nevypadají, že by se stále patřily mezi živé organismy; mrtvá hmota, Snowdenovo tajemství.

Díval jsem se, co by mohlo způsobovat tohle chování & odpovědí se mi nedostalo, internet ve své nezměrnosti mlčel. Přesto, fragmenty entomologie vedou k jediné odpovědi: blíží se smrt. Dospělí jedinci se živí nektarem, larvy preferují hmyz, jsou však zcela nepohyblivé, uzavřené v šestihranné inkubační komůrce, zcela závislé na přísunu potravy (mouchy a podobní létavci) od dělnic. Ochlazuje se, much ubývá, není strava, energie musí směřovat k těm pár jedincům, co přežijí zimu a některé zbytné larvy uhynou. Jejich těla musí pryč, aby nehnily ve hnízdě.

V té době, pár dnů nazpátek, poslední kvetoucí rostliny byly zcela obsazené všemožnými létavci, včely, vosy, sršně, mouchy, kakofonie temného hučení, hypnotické a ultimátně velice smutné. Žádný jiný zdroj potravy nezbývá, jen tohle a pak každoroční anihilace. Koloběh života je hektický a prostý vznešenosti. (Pro extra efekt odstavec přečtěte hlasem Wernera Herzoga.)

Je to jako rozdělení mezi somatické a pohlavní buňky. Celé naše tělo s tou nekonečně fascinující komplexitou není víc než podpůrný mechanismus dočasně vybodovaný pro produkci hrstky pohlavních buněk. Tragédie toho všeho spočívá v prostém faktu, že naše vědomí a identita a strach se nachází na straně somatických buněk, toho dočasného stroje pro nějž příroda měla jiné záměry, než bychom preferovali.

+1: O dva dny později, když jsem ráno vylezl ven, z hnízda zrovna vylétávaly gigantické královny.