k47.cz
výběr kolo foto makro povídky kultura
koronavirus TECH ▞▞ | twitter RSS
««« »»»

Není to ničí vina

23. 2. 2021 — k47

Blatný říká: Každý sám za sebe. Černý, který už dávno ka­pi­tu­lo­val, tvrdí, že nejde nic udělat, ale ne­bojte, nikdo za nic nemůže. „Sou­časná si­tu­ace není ničí vina a je nutno ji vnímat stejně jako jiné pří­rodní ka­ta­strofy či pan­de­mie v his­to­rii lid­stva.“

Ničí. Vina. Hmm. Letmý pohled na Jižní Koreu, Viet­nam, Taiwan, Aus­trá­lii a Nový Zéland roz­hodně na­zna­čuje, že nešlo o ne­vy­hnu­tel­nou ka­ta­strofu. Jinde lidé na po­zi­cích, z nichž u nás zní nedá se nic dělat, lol, zvládli osed­lat tra­jek­to­rii osudu a jejich země teď ne­při­po­míná požár v od­pad­ním kon­tej­neru.

Ok, ale ne­bu­deme hned brát do rukou nože, žejo? Na po­stu­lát, že to není ničí vina, se dá dívat různě. Třeba: Není to ničí vina, ne­mu­síme se vzá­jemně ob­vi­ňo­vat a hledat, na koho to hodit a můžeme ko­nečně začít ko­o­pe­ro­vat, táh­nout za jeden provaz, chovat se ra­ci­o­nálně tak, aby to vedlo k men­šímu počtu vi­ri­onů a vět­šímu počtu pět­a­osm­de­sá­tých na­ro­ze­nin našich scvrk­lých pra(pra(pra))rodičů.

Možná. Sám si do­vo­lím po­chy­bo­vat. Pro­ti­pří­klad? Třeba tohle: „Mějme stále na paměti, že na in­fekční nemoci se umírá a nadále i bude a že úmrtí na COVID-19 není znám­kou se­lhání péče, sys­tému, MZ nebo státu.“ Po­de­psán Černý, PS: my za nic ne­mů­žeme.

Ano, ale záleží na mě­řítku. Je to zase ten ab­so­lu­tis­mus: Buď něčemu můžeme za­brá­nit na 100% nebo ne s tím, všechny ostatní vý­sledky mají stej­nou váhu. Nemají a ab­so­lutní buď & nebo není extra dobré alibi. Zemře jeden, zemře deset tisíc. Vidíte v tom rozdíl? Černý nej­spíš nevidí. Umírat se bude pořád. Jo, pěkný. Mi­mo­cho­dem stej­nou ar­gu­men­tační tla­čen­kou se ohá­něli kon­spi­rá­toři & chřip­kaři – ne­mů­žeme za­me­zit 100% pří­padů a proto nemá smysl se vůbec snažit. Je pěkné slyšet, že vládní an­sámbl os­mo­ticky nasákl ré­to­ri­kou po­ma­te­ného škra­loupu online ko­men­ta­ri­átu.

Kdy­bych byl cynik, a ono je stále těžší a těžší jím nebýt, ti­po­val bych, že se snaží zbavit zod­po­věd­nosti. Každý sám za sebe teď platí hlavně v ab­so­lutní špičce py­ra­midy. Vy­čis­tit si před prahem, umýt si ruce, distan­co­vat se, stočit dis­kurz k cha­o­tické na­ho­di­losti kosmu. Já to nebyl, já nic, já o ničem ne­roz­ho­do­val, to on, to tamten, já ani nevím o čem mlu­víte, I don't speak česky. Hlavně teď, když plebs do­stává nápady, že stará garda řez­níků z ne­dba­losti by měla sedět, možná i viset. I když si Babiš ústa­vou vytírá prdel, přesto se v ní pořád píše, že by se neměl on a jeho ka­ma­rádi chovat jako extra di­le­tanti.

Ne­dů­věra ve stát & roz­ča­ro­vání z dřev­na­tosti jeho le­gi­tim­ních in­sti­tucí vždy na­hrává ex­tre­mis­tům. Ti vždycky mají po ruce jed­no­du­ché od­po­vědi a ví, co je třeba udělat, aby bylo líp. Jejich řešení může být za­chá­zení s men­ši­nami stylem, který není v módě od roku 1945, ale to­noucí a na­štvaný se chytí všeho, co je po ruce.

Vě­dá­toři z bisopu na­bí­zejí vlastní plán, hodně ta­bu­lek a grafů, bez ma­gic­kého myš­lení nebo trans­for­mace frustrace v agresi, mnohem prac­nější ale aspoň něco: To­tální loc­kdown. Na pár týdnů zmra­zit život spo­leč­nosti. Když se nikdo ne­po­hne z místa, virus nemá přísun čer­stvého masa a epi­de­mie vy­hasne. To je první krok. Tvrdý re­start. Až se po­pu­lus vy­čistí od viru, začnou chytré kroky, které měly přijít už Prv­ního Dne, kdyby nás vedli lidé s funkční ner­vo­vou sou­sta­vou.

Proč ne, sedíme na skluzavce do obřího drtiče kostí. Mám jen dojem, že lidé na nová pra­vi­dla při­stoupí, jen když dojde k to­tální čistce u kor­mi­dla, kdy změna kurzu bude ab­so­lutní, kdy zmizí ksichty, které nás úspěšně do­vedly na cestu do kre­ma­to­ria, kdy na tis­kovce vyleze někdo zcela ne­známý, břitvou uřeže hlavy vlád­ním pá­pr­dům a řekne: „Teď mě po­slou­chejte velice peč­livě, teď všichni udě­láme tohle, ka­pišto?“

Řezání hlav bude jen sym­bo­lické. Ale když ne, ne­za­po­meňte: není to ničí vina.

píše k47 & hosté, ascii@k47.cz