k47.cz
výběr kolo foto makro povídky kultura
koronavirus TECH ▞▞ | twitter RSS
««« »»»

Teď už víme

22. 1. 2021 — k47

V těchto dnech to bude jeden rok od oka­mžiku, kdy jsem poprvé slyšel o novém ko­ro­na­viru, který se ob­je­vil v Číně. Tehdy jsme měli 318 po­tvr­ze­ných nákaz. Teď stejný počet pří­padů při­bude kaž­dých 39 vteřin a cel­kově se blí­žíme 100 mi­li­o­nům.

Teď už víme, jak vypadá glo­bální pan­de­mie a není to pěkné. Ne pro­tože by šlo o cho­robu, která zde­vas­tuje lid­stvo jako černá smrt, v tom ohledu by to mohlo být mnohem horší – vi­ru­lentní jako spal­ničky, ne­vy­lé­či­telné jako HIV, smrtné jako ebola – ale pro­tože bychom to mohli zvlá­dat o tolik lépe. Víme, že efek­tivní reakce je možná, jak uka­zují pří­pady Ja­pon­ska, Jižní Korei, Viet­namu, Nového Zélandu a Aus­trá­lie. Ale je možná jen tam, kde vládní špičky nemají hlavu za­str­če­nou ve vlastní prdeli.

Hlavní dojem z po­sled­ního roku je prostý: Trvá to celou věč­nost. Ka­ta­strofa se stane všed­ností. Ráno se po­dí­vám do sta­tis­tik: 7400 nových pří­padů, přes 150 mrtvých. A den po­kra­čuje jako ob­vykle, nijak moc zvláštně. Jsou to další čísla na hro­madě jiných čísel, skrývá se za nimi hro­mada pří­běhů, utr­pení, ztrát a cel­ko­vého se­lhání naší státní reakce. Ně­ja­kým zvrá­ce­ným způ­so­bem se z to­ho­hle stala rutina. Jak jsme to jen mohli do­pus­tit?

Když jsem loni se­pi­so­val onu první zmínku o ko­ro­na­viru, byl jsem příliš op­ti­mis­tický. Ne­při­chá­zela mi na mysl even­tu­a­lita ne­ko­nečně im­po­tent­ních a idi­o­tic­kých roz­hod­nutí. Im­pli­citně jsem před­po­klá­dal, že správní od­bor­níci budou na správ­ných mís­tech a ne­u­va­žo­val, že by ná­rodní stra­te­gie mohla být pod­řa­zena po­li­tic­kému mar­ke­tingu a vo­lební kam­pani a že pre­miér se bude ohánět oči­vid­nými lži, aby od­vrá­til po­zor­nost od vlastní ne­schop­nosti. Ale to se taky stalo ru­ti­nou a proto se na­chá­zíme na před­ních příč­kách počtu úmrtí na milion oby­va­tel.

Je to zvláštní pocit si na­jed­nou uvě­do­mit, jak zá­sadně se celý svět změnil. Zvy­kali jsme si pomalu a po­stupně a mysl skoro nebere, že to takhle nebylo pořád.

Nebylo.

Ale teď už to víme.

píše k47 & hosté, ascii@k47.cz