V časové smyčce
A co třeba takovýhle námět na povídku: Groundhog Day, ale protagonista v nepřítomnosti konsekvencí ztratí všechny zábrany.
Už jsme to viděli, Bill Murray uvízne v časové smyčce a nehledě na to, co se stane, vždy se probudí stejného rána ve stejné posteli a den se opakuje. Má nekonečně mnoho pokusů, stane se perfektním mužem, někoho svede, přijde vysvobození z temporální anomálie, happy end, nebo tak něco.
Co to trochu pozměnit? Stejná situace: protagonista uvízne v čtyřiadvacetihodinové smyčce, den se opakuje do zbláznění, co bude dělat, když nemůže nic změnit? Když celý proces začne nanovo, nehledě na to co provede se sebou nebo se světem, restart, čistý štít, žádné následky, žádná vina a začíná být jisté, že pokusů dostane víc než by si kdokoli přál, celé miliony let?
Zpočátku se snaží zjistit, co se děje a proč, s šokující odpovědí na to první a bez odpovědi na druhé, začne testovat pravidla, takříkajíc. Skutečně se nic nepřenese do další iterace? Skutečně je vše, kromě jeho znalostí zapomenuto? Dostaví se nuda, panika, děs z věčnosti, pokusy to skončit, ale nic se nezmění, vždy začne z bodu nula. To jsme už viděli ve formě filmu. Povídka by ale postupně nabrala jiný spád. Protože žádná z akcí protagonisty nemá následky a nemá význam, svět se nezmění a lidé se dalšího dne vrátí do startovních bloků, začne testovat hranice morální činů, kam až může zajít, co dokáže a ta cesta povede jen jedním směrem. Když padne jedna bariéra, lidé oko něj ztratí cosi ze své lidskosti, stanou se více figurami, jejichž akce a motivace je třeba reverzním inženýrstvím poznat a využít pro vlastní pobavení. Konec konců, není jiného východiska. Den se bude opakovat, ať si to přeje nebo ne.
A tak za miliony let dokonale zmapuje město a všechny jeho obyvatele, zná jejich denní rytmy, jejich akce, jejich plány, jejich slabosti a pro něj, v nekonečném tanci repetivity, představují figurky grandiózní hry. Postupně začne zkoušet, kolik lidí může zavraždit, stal se z něj perfektní omnipotentní duch. Ví všechno, zná stav města v každém bodě a v každém okamžiku, bez důsledků je to jen hra, pluje prostorem a rozsévá zkázu, chaos a smrt. Zná každou chvíli každého člověka, v hlavě nosí mapu okamžiků, kdy může zaútočit. Prodavačka si půjde zakouřit ke kontejnerům, zná perfektní okamžik, kdy ji uříznout hlavu a tělo nacpat do popelnice. Nebude nalezena dalších šest hodin. Zná všechny nezamčené dveře a nestřežené okamžiky a kódy k zámkům, kombinace trezorů, kde lidé uschovávají pistole. Je duch a celé město jeho oběť.
O tom by ale ta povídka nebyla. Začala by až následujícího dne potom, co se časová smyčka přeruší a duch, který perfektně poznal jeden den zkázy je najednou vystaven důsledkům svého řádění a nepředvídatelnosti. Po půlnoci je dopaden, v cele se zhroutí a propadne se do katatonického stavu. Pocit, že nezná budoucnost v něm vyvolává nekonečný strach.
Nebyl by to ale příběh o něm, ale o vyšetřovatelích, kteří odkrývají náhlá zvěrstva, příliš perfektní, vypočítaná, precizní a chirurgická. Město prošlo jedním dnem hrůzy, který bez znalosti smyčky, nedává žádný smysl. Z nevýrazného člověka se najednou stal perfektní vrah, který za sebou každých několik minut zanechal lidské tělo a vždy si počínal takovým způsobem, aby nebyl dopaden, tedy aspoň jeden den.
Město se snaží vyrovnat s šokem a zármutkem, vyšetřovatelé mapují každý jeho krok a hledají vysvětlení, i když se žádné nedostavuje. Duch je pryč, ztratil příčetnost, mysl navyklá na absolutní rutinu zkolabovala, neschopná se vyrovnat s jakoukoli nevypočitatelností. Bude velice rychle odsouzen na doživotí, ale není koho potrestat, v mozkovně je jen spálená tkáň. Realita časové smyčky by v povídce nikdy nebyla vyjevena, možná jen extrémně vágně naznačena. Zbývá nevysvětlitelná tragédie, která se z nějakého důvodu stala. Jeden muž se najednou stal bohem smrti, není důvod předpokládat, že by se věčný bůh ke svému stvoření choval jinak než jako k experimentu, a pak se rozsypal. Proč? Ta otázka by visela na řádky textu bez odpovědi.