k47.cz
výběr kolo foto makro povídky kultura
koronavirus TECH ▞▞ | twitter RSS
««« »»»

V časové smyčce

12. 4. 2021 — k47

A co třeba ta­ko­vý­hle námět na po­vídku: Ground­hog Day, ale pro­ta­go­nista v ne­pří­tom­nosti kon­sek­vencí ztratí všechny zá­brany.

Už jsme to viděli, Bill Murray uvízne v časové smyčce a ne­hledě na to, co se stane, vždy se pro­budí stej­ného rána ve stejné po­steli a den se opa­kuje. Má ne­ko­nečně mnoho pokusů, stane se per­fekt­ním mužem, někoho svede, přijde vy­svo­bo­zení z tem­po­rální ano­má­lie, happy end, nebo tak něco.

Co to trochu po­změ­nit? Stejná si­tu­ace: pro­ta­go­nista uvízne v čty­ři­a­dva­ceti­ho­di­nové smyčce, den se opa­kuje do zbláz­nění, co bude dělat, když nemůže nic změnit? Když celý proces začne nanovo, ne­hledě na to co pro­vede se sebou nebo se světem, re­start, čistý štít, žádné ná­sledky, žádná vina a začíná být jisté, že pokusů do­stane víc než by si kdo­koli přál, celé mi­li­ony let?

Zpo­čátku se snaží zjis­tit, co se děje a proč, s šo­ku­jící od­po­vědí na to první a bez od­po­vědi na druhé, začne tes­to­vat pra­vi­dla, takří­ka­jíc. Sku­tečně se nic ne­pře­nese do další ite­race? Sku­tečně je vše, kromě jeho zna­lostí za­po­me­nuto? Do­staví se nuda, panika, děs z věč­nosti, pokusy to skon­čit, ale nic se ne­změní, vždy začne z bodu nula. To jsme už viděli ve formě filmu. Po­vídka by ale po­stupně na­brala jiný spád. Pro­tože žádná z akcí pro­ta­go­nisty nemá ná­sledky a nemá význam, svět se ne­změní a lidé se dal­šího dne vrátí do star­tov­ních bloků, začne tes­to­vat hra­nice mo­rální činů, kam až může zajít, co dokáže a ta cesta povede jen jedním směrem. Když padne jedna ba­ri­éra, lidé oko něj ztratí cosi ze své lid­skosti, stanou se více fi­gu­rami, je­jichž akce a mo­ti­vace je třeba re­verz­ním in­že­nýr­stvím poznat a využít pro vlastní po­ba­vení. Konec konců, není jiného vý­cho­diska. Den se bude opa­ko­vat, ať si to přeje nebo ne.

A tak za mi­li­ony let do­ko­nale zma­puje město a všechny jeho oby­va­tele, zná jejich denní rytmy, jejich akce, jejich plány, jejich sla­bosti a pro něj, v ne­ko­neč­ném tanci re­pe­ti­vity, před­sta­vují fi­gurky gran­di­ózní hry. Po­stupně začne zkou­šet, kolik lidí může za­vraž­dit, stal se z něj per­fektní omni­po­tentní duch. Ví všechno, zná stav města v každém bodě a v každém oka­mžiku, bez dů­sledků je to jen hra, pluje pro­sto­rem a roz­sévá zkázu, chaos a smrt. Zná každou chvíli kaž­dého člo­věka, v hlavě nosí mapu oka­mžiků, kdy může za­ú­to­čit. Pro­da­vačka si půjde za­kou­řit ke kon­tej­ne­rům, zná per­fektní oka­mžik, kdy ji uříz­nout hlavu a tělo nacpat do po­pel­nice. Nebude na­le­zena dal­ších šest hodin. Zná všechny ne­zamčené dveře a ne­stře­žené oka­mžiky a kódy k zámkům, kom­bi­nace tre­zorů, kde lidé uscho­vá­vají pis­tole. Je duch a celé město jeho oběť.

O tom by ale ta po­vídka nebyla. Začala by až ná­sle­du­jí­cího dne potom, co se časová smyčka pře­ruší a duch, který per­fektně poznal jeden den zkázy je na­jed­nou vy­sta­ven dů­sled­kům svého řádění a ne­před­ví­da­tel­nosti. Po půl­noci je do­pa­den, v cele se zhroutí a pro­padne se do ka­ta­to­nic­kého stavu. Pocit, že nezná bu­douc­nost v něm vy­vo­lává ne­ko­nečný strach.

Nebyl by to ale příběh o něm, ale o vy­šet­řo­va­te­lích, kteří od­krý­vají náhlá zvěr­stva, příliš per­fektní, vy­po­čí­taná, pre­cizní a chi­rur­gická. Město prošlo jedním dnem hrůzy, který bez zna­losti smyčky, nedává žádný smysl. Z ne­vý­raz­ného člo­věka se na­jed­nou stal per­fektní vrah, který za sebou kaž­dých ně­ko­lik minut za­ne­chal lidské tělo a vždy si po­čí­nal ta­ko­vým způ­so­bem, aby nebyl do­pa­den, tedy aspoň jeden den.

Město se snaží vy­rov­nat s šokem a zármut­kem, vy­šet­řo­va­telé mapují každý jeho krok a hle­dají vy­svět­lení, i když se žádné ne­do­sta­vuje. Duch je pryč, ztra­til pří­čet­nost, mysl na­vyklá na ab­so­lutní rutinu zko­la­bo­vala, ne­schopná se vy­rov­nat s ja­kou­koli ne­vy­po­či­ta­tel­ností. Bude velice rychle od­sou­zen na do­ži­votí, ale není koho po­trestat, v mozkovně je jen spá­lená tkáň. Re­a­lita časové smyčky by v po­vídce nikdy nebyla vy­je­vena, možná jen ex­trémně vágně na­zna­čena. Zbývá ne­vy­svět­li­telná tragé­die, která se z ně­ja­kého důvodu stala. Jeden muž se na­jed­nou stal bohem smrti, není důvod před­po­klá­dat, že by se věčný bůh ke svému stvo­ření choval jinak než jako k ex­pe­ri­mentu, a pak se roz­sy­pal. Proč? Ta otázka by visela na řádky textu bez od­po­vědi.

píše k47 & hosté, ascii@k47.cz