Stres a teror u VCMI

Dlouho jsme se ne­vi­děli. Má to svoje důvody, ně­které, do nichž nebudu za­bí­hat, jiné více pro­za­ické, jme­no­vitě VCMI. Tenhle free soft­ware klon pra­staré ta­hovky He­re­oes of Might and Magic 3, mi zase sedí na mozko­vém kmeni jako zlý návyk. Říkám si, dneska něco napíšu, ale až potom, teď dám na chvíli VCMI. Pak ale strá­vím osm hodin v ka­ta­to­nic­kém tranzu, ve stavu ne­u­stálé stresu, po­krytý vrst­vou stu­de­ného potu, s po­ci­tem pro­va­zo­chodce, který se ne­u­stále na­chází mi­li­metr od ter­mi­nál­ního pádu. Nová AI ne­přá­tel je prostě příliš dobrá a s me­cha­nic­kou přes­ností trestá každý omyl. Nemůžu dát nor­mální ob­tíž­nost a pro­hnat se ma­gic­kou zemí jako jezdec apo­ka­ly­psy, ne, musím ne­u­stále plá­no­vat, před­ví­dat, tak­ti­zo­vat a modlit se k dávno za­po­me­nu­tým bohům, jen abych měl šanci přežít.

Jednu mapu jsem musel začít tři­krát – poprvé jsem udělal špatné roz­hod­nutí, které za­z­dilo další pro­gres, nemohl po­sta­vit budovy pro ver­bo­vání armády, po­čí­ta­čoví hráči mě před­běhli a už jsem je nikdy nemohl do­stih­nout. S velkou ná­ma­hou jsem po­ra­zil jednu úto­čící armádu, aby se na obzoru ob­je­vila další. Pro­tiv­ník s více městy a sil­nější eko­no­mi­kou může na­ver­bo­vat čer­stvé vojsko každé pon­dělí a poslat je mým směrem, aby mě po­stupně vy­kr­vá­cel. Druhý pokus jsem si dal pozor, ale byl jsem málo agre­sivní, jeden pro­tiv­ník me­zi­tím stihl po­ra­zit jiného, získal jeho zdroje, do­pl­nil armády zde­ci­mo­vané vojem a zas se opa­ko­vala spi­rála po­ma­lého ztrá­cení tempa a sláb­nutí. Na­po­třetí jsem jel jako stroj – armáda, zlato, zá­kladní su­ro­viny, budovy, hrad, sil­nější armáda a koncem prv­ního měsíce se už tlačit na ne­pří­tele a dra­ma­ticky ex­pan­do­vat. Jinak to nešlo. A to někdy za­čí­nám hrát s myš­len­kou, že u VCMI budu re­la­xo­vat. Skoro nikdy tomu tak není.

Tlačím na pro­tiv­níka X, s ar­má­dou vyjedu z města, po­čí­tač oka­mžitě pozná, že jsem nechal ne­chrá­něné město a pro­tiv­ník Y bez čekání za­ú­točí do zad, musím se vrátit s hlavní ar­má­dou, ne­pří­tel X toho vy­u­žije, aby zpátky ob­sa­dil ztra­cené pozice. To je na sou­časné po­dobně VCMI tak stre­su­jící nebo při­taž­livé: musím ne­u­stále ba­lan­co­vat mezi nutnou ex­panzí a obra­nou vlast­ních měst. Ne­přá­telé mají jed­noho hlav­ního hrdinu s útoč­nou ar­má­dou a ostatní tvoří řetěz, kterým mu při­vádí čer­s­tvě na­ver­bo­vané posily. Téhle for­maci můžu kon­tro­vat také jen hr­di­nou s vět­ši­nou vojska. Cesta do boje, ale ne­od­vratně ne­chává od­krytá záda. Ces­to­vání je pomalé a pře­pa­dení do zad může být smr­tící. Není možné se za­ba­ri­ká­do­vat a bu­do­vat a bu­do­vat; agre­siv­nější sou­sedi se na­vzá­jem vy­stří­lejí a po­slední pře­ži­vší se stane příliš mocným.

Ale když vy­tr­vám, někdy mezi jednou a čtyřmi ho­di­nami úz­kosti se to zlomí; hr­di­nové na úrovni 15 – 25, armády plně vy­tré­no­vané, mám víc měst, větší příjmy a můžu začít vál­co­vat zbytek světa. Teprve v tom oka­mžiku se můžu uklid­nit, každou chvílí už ne­hrozí oka­mžitý a ne­před­ví­da­telný zánik.

Tedy aspoň pokud se na obzoru ne­ob­jeví hrdina s an­děl­skými křídly, pře­letí lesy a pohoří a svou ob­rov­skou mo­bi­li­tou začne te­ro­ri­zo­vat a ob­sa­zo­vat špatně brá­něná města, aniž bych měl mož­nost ho dohnat a za­sta­vit. To se ale stává jen někdy.