I v apokalypse svět vypadal tak klidně...

Skoro jako kdyby se nic nedělo, jako kdyby svět byl tím starým světem pokojně vyčkávající jedině tepelnou smrt vesmíru. Ale ne, letos je to jiné, v ledových ulicích kráčí apokalypsa a nikdo ji nevěnuje pozornost.

Chtěl jsem zopakovat přelom roků jako loni, sám v pustině noci, na výspě lesů s výhledem na Starou Metropoli, pozorovat slavnosti a přemítat o konci dnů, o tom, že jich nemusí moc zbývat, o smrti jako nejlepší možné alternativě, o odtrhávání ze společnosti, nevratnosti destruktivního pokroku a strachu, opravdovém, skutečném, tom, který paralyzuje svojí ohromností a který nenechává jinou cestu ven — jinou cestu kromě tamté.

Ale zákaz vycházení kombinovaný s vesnicí, kterou řídí gestapo gerontů, tomu udělal přítrž. A do toho jsem přelom roku prospal, ohně oslav mě vytrhly ze spánku, ale jen na chvíli. Stejně už bylo pozdě se v prasklině roků hnát na kole nekonečnými kilometry nocí, suchou a studenou, na perfektně vyhlídnuté místo s nejlepším výhled na Starou Metropoli, která z této strany vypadá jako zpřekládaný papír.

Zajel jsem tam aspoň druhý den druhého roku budoucnosti a to ohromné město sedělo na obzoru, ledové a strnulé jako kdyby se nic nedělo, stejně jako když přijde skutečná apokalypsa…