k47.cz
výběr kolo foto makro povídky kultura
koronavirus TECH ▞▞ 🞄⬤🞄 | twitter RSS
««« »»»

Hrůza prázdnoty

8. 4. 2021 — k47

Ok, už tu padlo něco o be­ze­dném od­pad­ním koši, kde končí všechny frag­menty, na­rychlo na­čmá­raná slova a hrubé náčrty myš­le­nek, někdy vy­je­ve­ných ve snu, za­zna­me­na­ných s před­sta­vou, že se z toho v bu­doucnu stane sa­mo­statný článek nebo aspoň to za­padne jako část do jiného textu. Takové aspoň bývají pr­votní před­stavy. Často se ukáže, že to nemá do­sta­teč­nou nos­nost a ve finále frag­ment skončí v sou­boru s od­ře­zky. Pro­chá­zel jsem je a mnoho z nich se točí kolem hrůzy prázd­noty, kosmu & ne­ko­nečna.

po pro­bu­zení pocit 'tohle je všechno, víc tu není' o zna­losti lid­stva o al­go­rit­mech, není možné jet jinam a tam ob­je­vit víc — Tohle byl po­divný pocit. Po pře­chodu ze spánku do bdě­lého světa ve mě někdy zů­stá­vají silné a často ne­u­cho­pi­telné pocity. Vznikly v bi­zar­ních jes­ky­ních ne­vě­domí a pře­ne­seny do světa rozumu ne­dá­vají žádný smysl, často se ani nedají pře­lo­žit do formy vy­já­d­ři­telné po­pi­sem smys­lo­vých vjemů. Pro­bu­zen v hloubi noci a cítím, jak se pomalu blíží ne­změrná zdr­cu­jící vlna úz­kosti, ně­ja­kým způ­so­ben spo­jená se sny, je jejich po­kra­čo­vá­ním, jako zlá před­zvěst. Přesto tenhle kon­krétní pocit byl od­zbro­ju­jící — Náhlá re­a­li­zace, v kon­textu zna­lostí, že sou­časný state of the art je všechno, co víme, že jde o nej­zazší hra­nici zna­lostí všech lidí, kteří exis­tují nebo kdy exis­to­vali – 7.8 mi­li­ard mys­lí­cích by­tostí a to, co si člověk přečte v pdf sta­že­ném ze sci-hubu, je na­prostá výspa po­znání. Chce znát víc? Není učitel, který by měl větší zna­losti, není génius, který by viděl dál, není větší obr, na jehož ra­me­nou můžete stát.

Zapadá to do tématu exis­ten­ci­ální hrůzy svět je ob­rov­ský, ale velice hma­ta­telně ko­nečný. Kos­mická verze toho samého před­sta­vuje pocit ne­změrné zá­vratě a zá­ro­veň klaus­tro­fo­bie, kterou člověk cítí, když se dívá na ob­rázky po­rov­ná­va­jící pla­netky a měsíce s ve­li­kostí Aus­trá­lie a uvě­domí si, že Země, naše matka, je nej­větší ka­menná pla­neta v sou­stavě kolem hvězdy Sol. Všechna ostatní místa, kde může stát lidská noha, jsou menší, mnohdy ne­smírně menší. Ba­lan­cu­jeme na zrn­kách prachu po­le­tu­jí­cích v ne­smírné prázd­notě. Nemáme plán B. Odsud až po Pro­xima Cen­tauri leží jen prázdná pustá smrt.

Ne­smír­nost vesmírné prázd­noty je téma dal­ších ústřižků.

pokud je vesmír tak ne­bez­pečný, vy­spělá ci­vi­li­zace by po­sta­vila stellar engine a pře­su­nula svojí hvězdu pryč od ostat­ních, mimo ga­la­xii — Určité teorie jako vy­svět­lení Fer­miho pa­ra­doxu a ticha v naší kos­mické kon­čině před­klá­dají even­tu­a­litu, že ga­la­xie je plná za­bi­jác­kých ci­vi­li­zací, které ne­chtějí ris­ko­vat vznik kon­ku­rence a pla­nety s ro­dí­cím se kos­mic­kým sou­se­dem pre­ven­tivně ste­ri­li­zují. Když o nich usly­šíme, bude už pozdě. Už jsou na cestě. Lo­gický dů­sle­dek tohoto ar­gu­mentu je před­po­klad, že se všichni drží při zemi a ne­vy­str­kují hlavu, včetně za­bi­jác­kých ci­vi­li­zací. Nikdy si ne­mů­žou být jistí, že se v okolí ne­pofla­kuje další ge­no­cidní banda, která také došla ke stej­nému závěru a vy­hla­dila by kon­ku­renci, kdyby do­stala pří­le­ži­tost. Proto ga­la­xie, i když vypadá jako pusté místo bez života, ve sku­teč­nosti pře­téká vy­hla­zo­va­cími ko­mandy.

Jde jen o jednu teorii, která se za­kládá na plejádě před­po­kladů, z nich ně­které můžou být pouhým atro­po­cen­t­ric­kým zr­ca­dlem, jež říká méně o even­tu­ální kos­mické ci­vi­li­zaci, než o nás sa­mot­ných, naší mo­rálce, his­to­rii, stra­chu a am­bi­cích.

Pokud je ga­la­xie tak ohromně ne­hos­tinná a pře­téká sou­sedy, kteří vás bodnou do zad místo pozdravu, nebo aspoň nějaká ci­vi­li­zace došla k tomuto závěru, mohlo by dávat smysl se­sta­vit stelar engine a od­plout co nej­dále mimo disk ga­la­xie. Jedna osa­mo­cená hvězda při­táhne menší po­zor­nost, tím spíš, když 10000 svě­tel­ných let cestou není, kde za­sta­vit na oběd. Stellar engine je fan­taskní gi­ga­pro­jekt, kdy se u hvězdy vy­bu­duje obří zr­ca­dlo nebo so­lární plachta, tlak záření po­souvá zr­ca­dlo a pro­střed­nic­tvím gra­vi­tace to pak po­souvá hvězdu a její pla­ne­tární systém. Jde o způsob, jak od­su­nout hvězdu pryč, ne­pří­liš rychlý, posun slunce o tře­tinu šířky mléčné dráhy by zabral mi­li­ardu let. Na druhou stranu pokud je ci­vi­li­zace pře­svěd­čena, že se za každou cenu musí ukli­dit z cesty, možná. Všechno jsou to stejně spe­ku­lace.

Tak jako tak, pokud dojde k prv­nímu kon­taktu, kdy my jsme ti, kdo je na­vští­ven, náš osud není v našich rukách. Každá ci­vi­li­zace, která by byla schopná se k nám do­pra­vit, je schopná nás bez pro­blémů zničit. Nejde jen o to, že jejich tech­no­lo­gická úroveň musí být o tolik dál a proto musí dis­po­no­vat ne­tu­še­nými pro­středky de­strukce. Ne. Stačí, že sem do­le­těli. Každé kos­mické pla­vi­dlo je zá­ro­veň zbraň bez pro­blémů ani­hi­lu­jící celé ci­vi­li­zace – stačí jen ne­brz­dit. Aby se na terru kdo­koli dostal v ro­zum­ném čase, musí do­sáh­nout gi­gan­tic­kých rych­lostí. Pak stačí naplno na­pá­lit do pla­nety. První kos­mická loď jako be­ra­ni­dlo bez po­sádky způ­sobí glo­bální ho­lo­kaust, druhá loď s po­sád­kou dorazí poz­ději a udělá si s pla­ne­tou, co chce, pokud vůbec.

Na druhou stranu pokud nějaká mi­mo­zem­ská rasa v klidu při­stála na pla­netě nebo za­sta­vila někde poblíž, nej­spíš to zna­mená, že nás ne­chtějí oka­mžitě vy­hla­dit. Jednu pří­le­ži­tost už měli a ne­vy­u­žili ji.

Když jsme u pseu­do­vě­dec­kých teorií: Aste­roid, který vy­hla­dil di­no­saury jako kos­mická určená ke zni­čení kon­ku­rence.

Ale tohle jsou další spe­ku­lace. Za­jí­mavá na nich je snaha dobrat se tomu, co můžeme u zcela cizí formy života před­po­klá­dat, jaké zna­losti, hod­noty nebo před­po­klady můžeme brát jako uni­ver­zální a jaké jen jako obraz nás a naší ob­lud­nosti i krásy.

Naše rá­di­ová bub­lina sahá něco málo přes 100 svě­tel­ných let daleko, na­chází se v ní pěkná řádka hvězd, ně­které možná o oby­va­tel­nými pla­ne­tami, přesto v ga­lak­tic­kém mě­řítku je to jen kapka v moři. Vi­di­telní ale můžeme být z větší dálky. Mi­mo­zem­ská ci­vi­li­zace může za pomoci moc­ných te­leskopů sle­do­vat změny v at­mo­sféře a s do­sta­teč­ným před­sti­hem zjis­tit, že se na zemi rodí prů­mys­lová ci­vi­li­zace a včas vy­ra­zit na první kon­takt. To by mohlo zvět­šit naši vi­di­tel­nost o dal­ších 100 svě­tel­ných let, záleží na tom, jak rychle na­růs­tala kon­cen­t­race CO2 nebo jiných plynů za­ne­chá­va­jí­cích cha­rak­te­ris­tic­kou stopu. To že se nikdo ne­o­zval, buď zna­mená, že o nás nevědí, ne­za­jí­mají se nebo na druhé straně nikdo není.

V kosmu jsme buď sami nebo někde exis­tuje in­te­li­gentní forma života a obě mož­nosti jsou stejně děsivé.

píše k47 & hosté, ascii@k47.cz