k47.cz
výběr kolo foto makro povídky kultura
koronavirus TECH ▞▞ 🞄⬤🞄 | twitter RSS
««« »»»

Trilogie

31. 10. 2021 — k47

Roky jsem ne­na­psal je­di­nou po­vídku a na­jed­nou mám v hlavně nápad na tři. Pravda, tři na sebe na­va­zu­jící pří­běhy, přesto víc než nula po­sled­ních let. Všechny tři se po­cho­pi­telně točí kolem epi­de­mie vi­ro­vého one­moc­nění. Ne tam­toho, jde o jinou, ne­zná­mou nemoc, která je po­čí­na­jící ka­ta­stro­fou ko­ro­na­viru mas­ko­vána a epi­de­mi­o­lo­gická opat­ření ji efek­tivně po­tlačí do té míry, že si svět nového pa­to­genu nemusí příliš všímat. Přesto mnoho lidí one­mocní.

První část mapuje oka­mžiky, kdy se pří­růs­tek do pan­te­onu pa­to­genů ob­je­vil na scéně. Jde o po­zvolný ponor do hlubin kon­spi­race a nese se v duchu troj­hmatu: vypadá to, že se děje něco straš­li­vého; ok, tak nic, omyl, bylo to něco ne­škod­ného; oprava, přesně to, čeho jsem se báli, že se děje, se stalo už mnohem dřív, ne­mů­žeme s tím nic dělat a už je vidíme do­zvuky. A tak pořád dokola, jako schody, které vedou jedině hlou­běji, zdán­livě bez konce.

Druhá část se točí kolem dlou­ho­do­bých efektů viru na ty, jež prošli ná­ka­zou. Půl roku poté, co zá­hadná epi­de­mie ex­plo­do­vala, aby záhy zmi­zela, do­stá­vají zo­ta­vení zvláštní neu­ro­lo­gické symptomy. Hro­madné ha­lu­ci­nace jsou běžné. Město, které si užívá letní pan­de­mický klid je na­jed­nou pa­ra­ly­zo­váno ma­so­vým ší­len­stvím. Celý text je kon­ci­po­ván tak, aby zpo­chyb­ňo­val ob­jek­tivní povahu re­a­lity.

Třetí část se ode­hrává ně­ja­kou blíže ne­spe­ci­fi­ko­va­nou dobu po vy­has­nutí naší pan­de­mie, kdy na lidi na­ka­žené tajnou cho­ro­bou do­lé­hají dlou­ho­dobé účinky vět­ši­nou neu­ro­lo­gic­kého rázu. Po­ru­chy paměti a vní­mání času jsou nej­čas­tější. Dva nejme­no­vaní pro­ta­go­nisté se do­staví na ja­kousi oslavu pod širým nebem, ne­spo­leh­livý vy­pra­věč, který nemůže mluvit, a jeho ka­ma­rád. Poz­ději se ukáže, že nejde jen o oby­čej­nou party, ale pohřeb jedné z obětí viru, jejíž tělo se spálí na hra­nici. Vy­pra­věč, který zpo­čátku vypadá jako ne­znalý out­si­der, všechno dobře věděl. Jen také patří mezi na­ka­žené, jeho ko­gni­tivní schop­nosti chát­rají a vše za­po­mněl. Kvůli po­ru­chám vní­mání času působí, že když se roz­žeh­nou ohně, začne vidět bu­douc­nost a udá­losti, které se vrací zpátky k oka­mžiku, který virus při­vedl na svět. Hlav­ním mo­ti­vem po­vídky je vy­rov­ná­vání se s tr­va­lými ztrátami vlast­ních schop­ností.

To je moje virová tri­lo­gie, zkusím něco napsat během to­ho­hle Na­NoWriMa, které začne za hodinu. Uvi­díme, ale ne­dá­vám tomu velkou šanci; už jsem jednou zkusil začít psát, ale nejde to; stará ener­gie dávno pryč, při­pa­dám si ne­o­hra­baný a ztra­cený. Uvi­díme. Další průběh budu hlásit.

(Do­pl­nění: Ne­na­psal jsem ani řádek.)

píše k47 & hosté, ascii@k47.cz