Trajektorie hubnutí
Za 9 měsíců jsem se dostal od hranice obezity na dohled podváhy. To není špatný výsledek, co? Možná trochu špatný, teď se musím nutit o něco víc jíst, protože sestupná trajektorie stále, i když pomaličku, pokračuje.
Jak jsem se sem dostal? Od koule sádla k velice atraktivní výstavce kostí? Překvapivě, bylo to jednoduché. Zdravý životní styl má kolem sebe auru něčeho drahého, exkluzivního a jen obtížně dosažitelného – musíte si ho koupit, všechny propriety, náležitosti a exotické ingredience, musíte jíst jen organické a bio, vyvarovat se všem potravinám, které nejsou absolutně perfektní, není možné mít jen rozumně zdravé jídlo v rozumné míře, ale musí být nejlepší a speciální a perfektní + musí vypadat perfektně na instagramu. To je jen iluze. Na stupnici od nejzdravějšího k tomu nejméně zdravému je od běžné stravy hodně místa nalevo, řekl bych. Jakýkoli posun tím směrem bude asi fajn.
Ok, jaký byl tedy můj režim? Velice, velice prostý: Vyvarovat se toho nejhoršího a zbytku jíst jen méně. Prakticky nepiju C2H6O, nejím sladkosti, vyhýbám se uzeninám, odmítám sýr, do ničeho nedávám cukr, klasické asketické manévry. Tři velká jídla denně, oddělená intervalem ~4 hodiny, Mimo ně jen ovoce, zeleninu nebo ořechy. Definice velikosti jídla je dost specifická – porce nesmí být taková, aby si po ní člověk připadal příliš nacpaný (trik: malé talíře), jde o signál, že šlo o příliš velkou nálož a příště můžeme ubrat. Na druhou stranu člověk si postupně zvykne a za nějaký čas ho i menší dávka nasytí. Další klasický trik je najíst se a počkat. Pocit sytosti se dostavuje postupně, se zpožděním, ale než naplno udeří, zbrklý dietář už v sobě může mít třetí moučník.
Nejsem odborníkem na výživu (všechny moje znalosti pocházejí z wikipedie a všichni víme, co všechno se tam dostane), ale připadá mi, že by se účinná strategie dala shrnout jako: pomalu a po málu.
Celý proces není jen o tom, že člověk začne jíst lépe nebo méně, ale hlavně že si na to zvykne, že změna nepůsobí jako drastický zásah do života, ale nový normál, že to bez odporu a problémů půjde donekonečna. Zvykání je pomalý proces, ale funguje. Teď do sebe za den dostanu drasticky menší počet kalorií než před rokem, ale nepřipadám si, že by šlo o veliké nepohodlí, prostě to tak je. I na čaj bez cukru jsem si zvyknul. Už není hořký, chutná normálně.
Ok, to by bylo asi všechno, co jsem chtěl napsat. Než půjdu ještě jeden detail: Přes zimu jsem skoro vůbec nejezdil na kole, počasí k tomu přímo nezvalo, k tomu se přidala pandemie a nebyla chuť. Co se kilometrů týká, letos jich v nohách moc nemám, přesto jsem nedávno vyšlápnul testovací kopec a nebylo to zas tak strašné. Pořád jsem u toho umíral, to jo, ale ne tak moc, jak by odpovídalo několika neaktivním měsícům stráveným v sedě. Ono to bude tím, že čím míň vážím, tím míň kil musím vytlačit do kopce a tím lépe to jezdí. Každých 10% váhy dolů znamená o 10% rychleji nahoru.