k47.cz
výběr kolo foto makro povídky kultura
koronavirus TECH ▞▞ | twitter RSS
««« »»»

Trajektorie hubnutí

27. 4. 2021 — k47

Za 9 měsíců jsem se dostal od hra­nice obe­zity na dohled pod­váhy. To není špatný vý­sle­dek, co? Možná trochu špatný, teď se musím nutit o něco víc jíst, pro­tože se­stupná tra­jek­to­rie stále, i když po­ma­ličku, po­kra­čuje.

Jak jsem se sem dostal? Od koule sádla k velice atrak­tivní vý­stavce kostí? Pře­kva­pivě, bylo to jed­no­du­ché. Zdravý ži­votní styl má kolem sebe auru něčeho dra­hého, ex­klu­ziv­ního a jen ob­tížně do­sa­ži­tel­ného – musíte si ho koupit, všechny pro­pri­ety, ná­le­ži­tosti a exo­tické in­gre­di­ence, musíte jíst jen or­ga­nické a bio, vy­va­ro­vat se všem po­tra­vi­nám, které nejsou ab­so­lutně per­fektní, není možné mít jen ro­zumně zdravé jídlo v ro­zumné míře, ale musí být nej­lepší a spe­ci­ální a per­fektní + musí vy­pa­dat per­fektně na in­stagramu. To je jen iluze. Na stup­nici od nej­zdra­věj­šího k tomu nejméně zdra­vému je od běžné stravy hodně místa nalevo, řekl bych. Ja­ký­koli posun tím směrem bude asi fajn.

Ok, jaký byl tedy můj režim? Velice, velice prostý: Vy­va­ro­vat se toho nej­hor­šího a zbytku jíst jen méně. Prak­ticky nepiju C2H6O, nejím slad­kosti, vy­hý­bám se uze­ni­nám, do ničeho ne­dá­vám cukr, kla­sické as­ke­tické ma­né­vry. Tři velká jídla denně, od­dě­lená in­ter­va­lem ~4 hodiny, Mimo ně jen ovoce, ze­le­ninu nebo ořechy. De­fi­nice ve­li­kosti jídla je dost spe­ci­fická – porce nesmí být taková, aby si po ní člověk při­pa­dal příliš na­cpaný (trik: malé talíře), jde o signál, že šlo o příliš velkou nálož a příště můžeme ubrat. Na druhou stranu člověk si po­stupně zvykne a za nějaký čas ho i méně nasytí. Další kla­sický trik je najíst se a počkat. Pocit sy­tosti se do­sta­vuje po­stupně, se zpož­dě­ním, ale než naplno udeří, zbrklý dietář už v sobě může mít třetí mouč­ník.

Nejsem od­bor­ní­kem na výživu (všechny moje zna­losti po­chá­zejí z wi­ki­pe­die a všichni víme, co všechno se tam do­stane), ale při­padá mi, že by se účinná stra­te­gie dala shr­nout jako: pomalu a po málu.

Celý proces není jen o tom, že člověk začne jíst lépe nebo méně, ale hlavně že si na to zvykne, že změna ne­pů­sobí jako dras­tický zásah do života, ale nový normál, že to bez odporu a pro­blémů půjde do­ne­ko­nečna. Zvy­kání je proces pomalý, ale fun­guje. Teď do sebe za den do­stanu dras­ticky menší počet ka­lo­rií než před rokem, ale ne­při­pa­dám si, že by šlo o veliké ne­po­hodlí, prostě to tak je. I na čaj bez cukru jsem si zvyk­nul. Už není hořký, chutná nor­málně.

Ok, to by bylo asi všechno, co jsem chtěl napsat. Než půjdu ještě jeden detail: Přes zimu jsem skoro vůbec ne­jez­dil na kole, počasí k tomu přímo ne­zvalo, k tomu se při­dala pan­de­mie a nebyla chuť. Co se ki­lo­me­trů týká, letos jich v nohách moc nemám, přesto jsem ne­dávno vy­šlápnul tes­to­vací kopec a nebylo to zas tak strašné. Pořád jsem u toho umíral, to jo, ale ne tak moc, jak by od­po­ví­dalo ně­ko­lika ne­ak­tiv­ním mě­sí­cům strá­ve­ným v sedě. Ono to bude tím, že čím míň vážím, tím míň toho musím vy­tla­čit do kopce a tím lépe to jezdí. Kaž­dých 10% váhy dolů zna­mená o 10% rych­leji nahoru.

píše k47 & hosté, ascii@k47.cz