k47.cz
výběr kolo foto makro povídky kultura
koronavirus TECH ▞▞ 🞄⬤🞄 | twitter RSS
««« »»»

Samota pandemie

5. 2. 2021 — k47

K po­pukání. 'Nor­mální lidé' se do­stá­vají do kon­taktu se so­ci­ální izo­lací & zjiš­ťují, prav­dě­po­dobně poprvé v životě, že to není moc pří­jemné.

Tyhle hro­zivé, děsivé, život ohro­žu­jící stavy so­ci­ální izo­lace jsou pro někoho běžné jako krá­jený chleba. Pan­de­mie a s ní spo­jené na­ru­šení nor­málu nabízí další a další pří­le­ži­tosti se učit o ži­vo­tech dru­hých. Ty můžou být dra­ma­ticky a skoro ne­po­cho­pi­telně od­lišné; tak moc, že jejich sa­motná even­tu­a­lita se na­chází zcela mimo před­sta­vi­telné in­ter­valy, ale zá­ro­veň se strá­dání stalo ru­ti­nou a člověk ho ani ne­re­gis­truje jako něco, co vy­ža­duje změnu, i když ji po­tře­buje velice nutně, nebo že změna je vůbec možná. 'Normál' se stal stejně do­sa­ži­telný jako pro­cházka po po­vrchu Měsíce – někdo to do­ká­zal, ale jak je to sakra do­sa­ži­telné pro mě?

Já se taky něco naučil. Tohle: „If you haven't been doing much, all of the things that we relied on for making good casual con­ver­sation, we don't have avai­la­ble to us,“ Aha. Tak o tomhle se lidé baví když ne­zá­vazně kecají. Neměl jsem tušení.

Nicméně, článek po­kládá dobrou otázku: Co o budeme říkat o pan­de­mii my? Ne teď, ne za rok, ale další ge­ne­raci. Článek dává pří­klad s pra­ro­diči, kteří pro­žili špa­něl­skou chřipku, ale nikdy o nic ne­řekli jediné slovo.

Možná jen nebylo co říct. Za dvacet let, co budeme vy­prá­vět my?

Že Babiš byl pří­jemný a uži­tečný asi jako led­vi­nový kámen a proto jsme byli jedni z nej­hůře po­sti­že­ných zemí na světě? Že na za­čátku jsme byli všichni vzru­šení a vy­dě­šení, ale pak ka­ta­strofa přešla do rutiny, rok jsme seděli na zadku, hodně volali přes zoom a čekali, až to samo od sebe skončí? Není možné vy­prá­vět velké pří­běhy, když se skoro nic neděje. Dok­toři a sestry a zá­chra­náři a ti, kdo pře­žili těžký covid budou mít co sdělit, ale zbytek po­pu­lace? Nevím. Jde o glo­bální drama, ale příběh kaž­dého z nás je pře­vážně nudný.

Možná ve finále za sebou pan­de­mie za­ne­chá pocit, jako kdyby šlo o dva týdny děje, roz­ta­žené do roku a půl, který pů­so­bil jako celá dekáda a až se ve stáří budeme snažit to za­pa­so­vat do men­tál­ního ka­len­dáře, nikdy to do nebude úplně pa­so­vat.

píše k47 & hosté, ascii@k47.cz