k47.cz
výběr kolo foto makro povídky kultura
koronavirus TECH ▞▞ | twitter RSS
««« »»»

Prosté radosti

23. 6. 2021 — k47

Asi takhle: kdysi jeden člověk na soc-nety napsal něco, co mi dlouho zů­stalo v hlavě z důvodů, které jsem ne­do­ká­zal dobře ar­ti­ku­lo­vat. Pro­nesl něco v duchu, že občas marní čas nad sudoku a jeho rekord je tolik a tolik vteřin. Něco na ten způsob. Ne­zá­leží přesně kdo to byl. Jednou jsem ho potkal osobně, takže nejde jen dal­šího z armády vir­tu­ál­ních ne-lidí. Poz­ději se ale uká­zalo, že patří mezi se­xu­ální pre­dá­tory. Patřil mezi známé a po­pu­lární hlasy v jedné pro­gra­mo­vací ko­mu­nitě, or­ga­ni­zo­val kon­fe­rence a po­má­hal tam dostat lidi z ne­re­pre­zen­to­va­ných skupin, kteří by se jinak ne­ú­čast­nili. Ne­re­pre­zen­to­vaní v tech­nic­kém světě zna­mená pře­de­vším ženy. Jeho činy vy­pa­daly, jako ne­zištný krok, který dělá z dob­roty vlast­ního srdce, ale po­skyt­nu­tím sdí­le­ného uby­to­vání fak­ticky na pár dnů lapil ženu v cizím státu a mohl na své ko­řisti ho­do­vat.

To ale teď není dů­le­žité, jde o pros­tou shodu náhod. Jen ta slova, teď napůl za­po­me­nutá, mi hučela v hlavě stejně jako hučí noční vlak na ho­ri­zontu. Nemohl jsem to přesně popsat, ale teď je to tak jasné. Do­pouš­tím se stej­ného hříchu. Jde o to, že je nutné shodit vlastní ra­dosti a záliby, které nejsou v daném kon­textu sank­ci­o­vané a tak je omlu­vit. Nemůže přímo říct „luštím sudoku a tohle je můj rekord“, to ne, jde o re­pe­ti­tivní test po­střehu a není to pro­duk­tivní čin­nost, není kre­a­tivní, není tohle nebo támhleto a jako taková ne­za­padá do po­svě­ce­ných hodnot. Nejdřív musí své hříchy omlu­vit ve­řej­ným distan­co­vá­ním, pak teprve se k nim může při­znat. Vtip je ještě v tom, že to nejsou hod­noty ex­pli­citní, ale zcela sub­jek­tivní. Člověk cítí, že se od něj něco vy­ža­duje a proto měří sebe podle tu­še­ného metru. Jde o formu se­be­cen­zury. Ještě vtip­nější je jejich im­pli­cit­nost – všichni zú­čast­nění můžou sami vědět, že pra­vi­dla ne­dá­vají smysl, ale když stále před­po­klá­dají, že to ostatní nevědí, budu se ome­zo­vat a zříkat. Pro­lo­mit kruh zna­mená vy­stou­pit ven, po­ru­šit pra­vi­dla a ris­ko­vat odvetu.

Dělám to samé a tenhle web je toho dů­ka­zem. Za­lis­tujte v ar­chivu, na­jdete tisíc a jeden pří­klad. Třeba před­mi­nule jsem článek za­kon­čil od­vo­lá­ním: napsal jsem příliš mnoho slov o něčem, co je jednak celkem tri­vi­ální. To je pravda, ale nic to nemění na pros­tém faktu, že mě to bavilo. Nešlo o svě­to­borný počin, o nic nového, ne­če­ka­ného, gran­di­óz­ního, vi­rál­ního, ne­do­stalo by to ani jeden lajk, ale byl to pří­jemný proces, kdy jsem se něco málo při­u­čil, strá­vil čas a ve vý­sledku skon­čil s uži­teč­ným ná­stro­jem. Přesto mívám pocit, že si musím krýt záda. A to není o jediný případ, vy­ba­vuji si víc si­tu­ací, kdy jsem pod­vě­domě cítil, že musím dát ruce pryč, aby nebylo vidět, že mě baví něco póvlo­vého.

Když už jsme u toho sudoku, to mě taky baví luštit. Je to mo­no­tónní, re­pe­ti­tivní, víc záleží na vší­ma­vosti než na lo­gic­kém úsudku, uplyne čas, do­stanu se blíž rakvi, ale co? Při­nese mi to ne­nu­lové množ­ství pře­chodné spo­ko­je­nosti. A to je celé, nemusí to být ra­fi­no­va­něšjší, prostá radost stačí.

Jedna věc fas­ci­nu­jící na malých dětech je jejich vztah k zá­bav­ným čin­nos­tem. Je na­prosto li­ne­ární: baví mě to → chci se tomu vě­no­vat. Není v tom nic víc. Žádné po­stranní úmysly, sta­rosti o vlastní obraz v očích dru­hých, žádné hry o status, nátlak norem, nic. Jsou ne­u­vě­ři­telně upřímní o vlast­ních ra­dos­tech a možná v tom můžou být za vzor.

píše k47 & hosté, ascii@k47.cz