k47.cz
výběr kolo foto makro povídky kultura
koronavirus TECH ▞▞ 🞄⬤🞄 | twitter RSS
««« »»»

Proč se vůbec snažíme?

19. 2. 2021 — k47

Dvě ženy, IFR 0.5% a 5% si ob­jed­naly ka­deř­níka do domu. Žádné roušky, žádné re­spi­rá­tory, žádné ochranné po­můcky, žádná snaha snížit riziko, pro­tože se tak do­mlu­vily.

Jaký tohle všechno má smysl?

Tahle noční můra trvá už víc jak rok a za celou tu dobu jedna mantra zní jako ne­měnný chorál: roušky fun­gují. Re­spi­rá­tory fun­gují. Prin­cip do­ká­žou za­chy­tit i slova Sa­mu­ela L. Jacksona z filmu Snakes on a plane: Okay people! We've got to put a barrier be­tween us and the snakes! Hadi před­sta­vují ko­ro­na­vi­rus a ba­ri­éra je lát­ková. Jed­no­du­ché. Účinné. Ne­mlu­vím o hr­din­ských činech, kterým je se třeba plně obě­to­vat, ale tri­vi­a­litu, stojí pár korun a všichni jich máme kra­bici někde doma.

Jaký má smysl dělat opat­ření a tohle nebo ta­mhleto? Pro­boha. Jsme na konci cesty, špičky bot se kin­klají nad útesem. Proč před­stí­ráme? Proč si prostě ne­začneme vzá­jemně plivat přímo do chřtánů, ať už to máme za sebou. Zkrat­kou přímo do kre­ma­to­ria.

Někdy ne­dávno soc-net sférou pro­le­těla otázka, kdy se to zvrhlo, kdy nastal oka­mžik zlomu, kdy to na­bralo tra­jek­to­rii přímo do sa­ta­nova ko­neč­níku. Lidé se svě­řo­vali se svými mo­menty, kdy ztra­tili víru. Já si v duchu říkal, že to nikdy nebylo dobré, ale nedá se ukázat přesně na jeden kon­krétně oka­mžik, kdy došlo k fá­zo­vému posunu od špat­ného ke ka­ta­strofě. Teď už ten názor ne­sdí­lím. Můj oka­mžik je dnes a před­sta­vuje ho tahle na­ho­dilá udá­lost.

Jaký má smysl tohle di­va­dlo, když ani ty nej­zá­klad­nější pra­vi­dla, jak zůstat naživu, která měla rok čas se pro­vr­tat i do té nej­o­dol­nější lebky, nic ne­zna­me­nají? Ne­chraňte sebe, ne­hleďte na cizí. Mají vysoké riziko, že změní sku­pen­ství z pevné hmoty na prach? Koho to trápí? Budete zod­po­vědní za životy, ale to už asi moc ne­zna­mená.

Počet pří­padů zase stoupá, ne­moc­nice pře­pl­něné, šíří se nové mutace viru, oč­ko­vání má tempo ar­tri­tic­kého sli­máka, přes 100 mrtvých denně. Jestli byl někdy čas ris­ko­vat, tak to roz­hodně není teď. Si­tu­ace je zlá, pro­blém je jen v tom, že působí tak strašně ru­tinně. Jak něco tak tri­vi­ál­ního, mon­dén­ního a fád­ního, může být ne­bez­pečné?

Proč se snažit? Proč se ome­zo­vat? Proč se brzdit, když můžeme umřít na chodbě v pře­pl­něné ne­moc­nici, když se triáží dojde k tomu, že máme malou šanci a tak na hadice při­pojí někoho jiného? Tohle je evi­dentně to, co ko­lek­tivně chceme. Nebo nám to aspoň ne­při­padá jako špatná al­ter­na­tiva.

Každý člověk má ten­denci pod­ce­ňo­vat riziko, které mu hrozí. Jsme kon­ge­ni­tální op­ti­misté. Člověk si může říkat, že to už nej­spíš měl, pro­tože do práce jezdí metrem a tam všichni chrchlají. Je to možné, ale ne­prav­dě­po­dobné, nicméně to po­slouží jako základ pro ne­o­práv­něný op­ti­mis­mus: Já to už měl, já se ne­mu­sím starat, já se vy­vlékl z oprátky.

Navíc mi při­padá, že se z epi­de­mi­o­lo­gic­kých opat­ření stal pro všechny jen ve­řejný rituál. Když jsme na očích ostat­ních, roušky jsou vždy na­sa­zené, ale jak zmi­zíme z do­hledu a jsme už jen mezi svými, mezi lidmi, kteří stejně jako my vědí, že se nosí jen proto, že je to na­ří­zené, letí hned dolů. Ne­cí­tíme, že druzí od nás oče­ká­vají, abychom za­me­zo­vali šířená nákazy. Když oče­ká­vání ne­e­xis­tuje, můžeme se na to bez ztráty ky­tičky vysrat. Hlavní strach je v tom ne­vy­pa­dat divně před druhým, jako strašpy­tel, který dělá, co mu řeknou. Lo­gic­kým vy­ús­tě­ním je pak parta pa­pa­lášů na pařbě v Tep­li­cích. Stejný způsob cho­vání, jen v roz­díl­ném mě­řítku. Iko­nic­kým pří­kla­dem je pak Pry­mu­lon. Druhým lil vodu, sobě víno a co víc, dostal druhou šanci, ale skon­čilo to stejně. Pak se není čemu divit, že s lidmi jako jsou tyhle svině u kor­mi­dla, kteří také do­dr­žují svoje epi­de­mi­o­lo­gická opat­ření jen naoko, je ko­o­pe­race pře­vážně sym­bo­lická.

A tak jsme tady, o rok poz­ději, když už ne nej­hůře za­sa­žená země, tak aspoň na tri­buně, or­ga­ni­zo­vané snahy tristní, pořád se po­tá­címe od tragé­die ke ka­ta­strofě, jen teď jsme pře­řa­dili na novou kolej a stala se z toho fraška. Satira je mrtvá. Pokud někdo za tři nebo pět let bude chtít napsat ko­me­dii nebo ab­surdní di­va­delní hru o našem ná­rod­ním fiasku, nebude moct. Všechno ko­mické se už stalo, jen to byla re­a­lita a lidé u toho umí­rali.

píše k47 & hosté, ascii@k47.cz