Bílá místa urbanistických plánů
Ten pocit je nepopsatelný. Seberete červené jablko ze země, vyhřáté od slunce a po prvním kousnutí ucítíte jemnou příchuť fermentace. Na trávě leží už jeden nebo dva dny a teď chutná přesně jako cider. Je to mihotavý moment ataraxie, jako záblesk finální a věčné stability. Proč tenhle okamžik nemůže trvat věčně?
Kolem cely se nachází překvapivé kvantum přírody, paměť je médium notoricky nespolehlivé, ale připadá mi, že je přírody víc než si pamatuju z roků minulých. Každé ráno po probuzení za oknem zní cvakání, to dvě hrdličky zobou z krmítka, přilétávají brzo, před ostatními ptáky a hodují. Ranní ptáče, zdá se, sežere všechno zrní. V noci žáby kvákají své hypnotické chorály. Překvapivě nikdy neruší, myriády žabích hlasů jako déšť splývají do šumu na pozadí světa. I přesto, že v rákosí se jich musí skrývat celá armáda, naživo jsem neviděl ani jednu. Na hladině stejného rybníka plave dvanáct kachen, jedna velká snůška z níž přežil každý pták, navzdory kočkám vytrvale kroužícím kolem vodní hladiny. Občas zpod žabinců a chaluh vystrčí hlavu nutrie. Za nocí se přesouvá na vedlejší rybníčky a přes den se skrývá v dešťových kanálech. Po hřbetu protější střechy pochoduje kočka a pod střechou Cely běhají kuny. Za nocí je slyšet cupitání tuctu malých nohou, proplétají se mezi trámy a někdy, zmatené a manické vyrazí ven a divoce sprintují v uličkách.
K tomu také patří zápach mršiny, velice zřídka se odněkud začne linout jako nechutná stužka zápachu smrti. Nikdy se na něj nedá zvyknout. Je na něm něco unikátně odporného.
O co jde? Chtěl jsem sem jen vysypat poslední fotky, většina z nich se už vyskytla na 🞄⬤🞄, ale nechtěl jsem to odbýt beze slov. Krása je všude kolem nás & jak se propadám do bažiny roků, vnímám ji víc a víc. Tedy aspoň určitý aspekt — tu část organické hmoty, která nebyla kompletně podřízena potřebám lidstva — hmyz, který se ve své zanedbatelnosti prohrabuje jedinou hlínou, jež mu zbyla, ptáci žijící z odpadu naší rostlinné výrony, hlodavci přežívající v podivných střepech ekosystémů napasovaných do slepých skvrn v zastavěných plochách.
Je to trochu bizarní představa. Tenhle svět je sestrojený pro nás, my jsme si ho podřídili, naprosto vše je tu jen pro naši potřebu, téměř žádná plocha nenechána zcela ladem, vyhrazena přírodě, aby tam mohla žít vlastním rytmem. Pole jsou naše zdroje, lesy jsou naše zdroje, krávy a kuřata jsou naše zdroje, infrastruktura z asfaltu a betonu je pro nás, pro naše pohodlí a efektivitu. Divocí tvorové existují tomu všemu navzdory, nijak moc se s nimi nepočítá. Jen tu jsou a nestojí nám za to je kompletně vyhladit.
Otázka zní: Můžeme zajít o krok dál, kompletně sterilizovat svět a ponechat jen jeho produktivní součásti? Modifikované, potenciálně vytvořené in vitro a plně optimalizované pro maximální výnos, jako extrémní příklad vertikální integrace? Je to otázka hlavně pro sci-fi autory, kteří mají velké sny. Ne dobré sny, jen velké.
Je tohle začátek primitivismu? Co zradikalizovalo krajní extremistické environmentalisty? Z jakého semena vyklíčí hnutí lidského vyhynutí? Někde začít muselo. Kde?
