Bílá místa urbanistických plánů

Ten pocit je ne­po­psa­telný. Se­be­rete čer­vené jablko ze země, vy­hřáté od slunce a po prvním kous­nutí ucí­títe jemnou pří­chuť fer­men­tace. Na trávě leží už jeden nebo dva dny a teď chutná přesně jako cider. Je to mi­ho­tavý moment ata­ra­xie, jako záblesk fi­nální a věčné sta­bi­lity. Proč tenhle oka­mžik nemůže trvat věčně?

Kolem cely se na­chází pře­kva­pivé kvan­tum pří­rody, paměť je médium no­to­ricky ne­spo­leh­livé, ale při­padá mi, že je pří­rody víc než si pa­ma­tuju z roků mi­nu­lých. Každá ráno po pro­bu­zení za oknem zní cva­kání, to dvě hr­d­ličky zobou z kr­mítka, při­lé­tá­vají brzo, před ostat­ními ptáky a hodují. Ranní ptáče, zdá se, sežere všechno zrní. V noci žáby kvá­kají své hyp­no­tické cho­rály. Pře­kva­pivě nikdy neruší, my­ri­ády žabích hlasů jako déšť splý­vají do šumu na pozadí světa. I přesto, že v rákosí se jich musí skrý­vat celá armáda, naživo jsem ne­vi­děl ani jednu. Na hla­dině stej­ného ryb­níka plave dva­náct kachen, jedna velká snůška z níž přežil každý pták, na­vzdory kočkám, které kolem vodní hla­diny vy­tr­vale krou­žily. Občas zpod ža­binců a chaluh vy­strčí hlavu nutrie. Za nocí se pře­souvá na ve­d­lejší ryb­níčky a přes sen se skrývá v deš­ťo­vých ka­ná­lech. Po hřbetu pro­tější stře­chy po­cho­duje kočka a pod stře­chou Cely běhají kuny. Za nocí je slyšet cu­pi­tání tuctu malých nohou, pro­plé­tají se mezi trámy a někdy, zma­tené a ma­nické vyrazí ven a ma­nicky sprin­tují po cestách a ulič­kách.

K tomu také patří zápach mršiny, velice zřídka se od­ně­kud začne linout jako ne­chutná stužka zá­pa­chu smrti. Nikdy se na něj nedá zvyk­nout. Je na něm něco uni­kátně od­por­ného.

O co jde? Chtěl jsem sem jen vy­sy­pat po­slední fotky, vět­šina z nich se už vy­skytla na 🞄⬤🞄, ale ne­chtěl jsem to odbýt beze slov. Krása je všude kolem nás & jak se pro­pa­dám do bažiny roků, vnímám ji víc a víc. Tedy aspoň určitý aspekt — tu část or­ga­nické hmoty, která nebyla kom­pletně pod­ří­zena po­tře­bám lid­stva — hmyz, který se ve své za­ne­dba­tel­nosti pro­hra­buje je­di­nou hlínou, jež mu zbyla, ptáci žijící z odpadu naší rost­linné výrony, hlo­davci pře­ží­va­jící v po­div­ných stře­pech eko­sys­témů na­pa­so­va­ných do sle­pých skvrn v za­sta­vě­ných plo­chách.

Je to trochu bi­zarní před­stava. Tenhle svět je se­stro­jený pro nás, my jsme si ho podří­dili, na­prosto vše je tu jen pro naši po­třebu, téměř žádná plocha ne­ne­chána zcela ladem, vy­hra­zena pří­rodě, aby tam mohla žít vlast­ním rytmem. Pole jsou naše zdroje, lesy jsou naše zdroje, krávy a kuřata jsou naše zdroje, in­frastruk­tura z as­faltu a betonu je pro nás, pro naše po­hodlí a efek­ti­vitu. Divocí tvo­rové exis­tují tomu všemu na­vzdory, nijak moc se s nimi ne­po­čítá. Jen tu jsou a ne­stojí nám za to je kom­pletně vy­hla­dit.

Otázka zní: Můžeme zajít o krok dál, kom­pletně ste­ri­li­zo­vat svět a po­ne­chat jen jeho pro­duk­tivní sou­části? Mo­di­fi­ko­vané, po­ten­ci­álně vy­tvo­řené in vitro a plně op­ti­ma­li­zo­vané pro ma­xi­mální výnos, jako ex­trémní pří­klad ver­ti­kální in­te­grace? Je to otázka hlavně pro sci-fi autory, kteří mají velké sny. Ne dobré sny, jen velké.

Je tohle za­čá­tek pri­mi­ti­vismu? Co zra­di­ka­li­zo­valo krajní ex­tre­mis­tické en­vi­ron­men­ta­listy? Z jakého semena vy­klíčí hnutí lid­ského vy­hy­nutí? Někde začít muselo. Kde?