Pohled zpátky

Proces psaní na k47čku zahrnuje dva soubory – jeden pro rozepsané texty a druhý pro odřezky, které nikdy nebudou dokončeny. Ten druhý funguje jako časová kapsle v níž se text vrství jako sediment, tak jak mi zrovna vylezl z mozku, nefiltrovaný, bez sebecenzury, bez cenzury pro oči druhých a pohled do něj, zpátky proti proudu času, není vůbec příjemný.

Riskuju, že se budu opakovat, ale rozdíl mezi posledními řádky nahoře a nejstaršími úplně dole, je zarážející. Soubor má gradient temnoty, nahoře celkem normální, ale čím níž se sestoupí, tím větší tam zuří černota a katatonická beznaděj. Opakovaně zaznívají fantazie o konci vlastní existence.

To nikdy nebylo úplné tajemství. Moje pozice ohledně sebevraždy roky nedoznala změn. Nejde o nemyslitelný čin, představuje možnost, racionální alternativu na podobné úrovni jako eutanázie, jen více DIY stylem. Takhle to dopadá, když člověk hledá rovnováhu v časech interního chaosu a některé názory přežijí přechod do lepších dnů.

Teď tu ale nechci schadenfreudovat nebo neplodně pontifikovat, rozhodně ne teď, teď je čas pro pozitivní motivaci. Mám jedinou radu: Pokud se nacházíte v podobné situaci, kdy se všechno rozpadá a zdá se, že naděje zemřela, a zbývá jen jediná cesta ven, vyhledejte pomoc psychiatra nebo psychologa. Když bojujete s pochybnostmi, jestli ji potřebujete, odpověď bude nejspíš kladná. Můžete ztratit jen velice málo, ale získat tak strašně moc.

Člověk pochybuje jestli pomoc skutečně potřebuje, jestli má obtěžovat zaneprázdněného profesionála, který má beztak jistě plné ruce práce, ale teprve při pohledu zpět začne být jasné, že byla potřeba od samého začátku a nikdy o tom nemělo být pochyb. Mohlo se ušetřit tolik času a strádání. Ale člověk přesto o svém stavu pochybuje. Je to tak závažné? Co by jim řekl? Že si myslí, že má problémy? Všichni mají problémy. Jak to to vysvětlit? Co vysvětlit? Je to natolik podstatné, že je vyžadována pozornost doktora? Nebo je člověk jen ubohá nula?

Znám ten pocit. Půlka minulého odstavce ležela v souboru z odřezky.

Trvá to roky, ale může to skončit za 30 minut, dva týdny nebo pár měsíců, podle toho, jak velkou změnu počítáte za dostatečně patrnou. Není v tom žádná kosmická karma, není třeba racionalizovat utrpení, že musíme projít peklem, abychom vnímali všechno dobré jasněji, aby z nás byli lepší lidé, že to je nezbytné pro osobní růst, že to je část našich já, našich identit, že se z toho musíme dostat sami. To jsou jen neproduktivní racionalizace, že strádání bylo nevyhnutelné. Kdyby nebylo, ukáže se pravda, že šlo o roky zbytečně naplněné strádáním.

Psychické nemoci dokáží zničit život, udělají z něj nesnesitelné peklo, kdy si člověk připadá uvázlý v bezedné jámě, z níž se nikdy nemůže dostat ven, kdy slunce zašlo za olověné mraky a v mozku se rozléhá jen ponurá dusná šeď. Jsou strašlivé a nikdy, naprosto nikdy, nejsou nutné.