k47.cz
výběr kolo foto makro povídky kultura
koronavirus TECH ▞▞ 🞄⬤🞄 | twitter RSS
««« »»»

Pohled zpátky

23. 3. 2021 — k47

Proces psaní na k47čku za­hr­nuje dva sou­bory – jeden pro ro­ze­psané texty a druhý pro od­ře­zky, které nikdy ne­bu­dou do­kon­čeny. Ten druhý fun­guje jako časová kapsle v níž se text vrství jako se­di­ment, tak jak mi zrovna vylezl z mozku, ne­fil­tro­vaný, bez se­be­cen­zury, bez cen­zury pro oči dru­hých a pohled do něj, zpátky proti proudu času, není vůbec pří­jemný.

Ris­kuju, že se budu opa­ko­vat, ale rozdíl mezi po­sled­ními řádky nahoře a nej­star­šími úplně dole, je za­rá­že­jící. Soubor má gra­di­ent tem­noty, nahoře celkem nor­mální, ale čím níž se se­stoupí, tím větší tam zuří čer­nota a ka­ta­to­nická bez­na­děj. Opa­ko­vaně za­zní­vají fan­ta­zie o konci vlastní exis­tence.

To nikdy nebylo úplné ta­jem­ství. Moje pozice ohledně se­be­vraždy roky ne­do­znala změn. Nejde o ne­mys­li­telný čin, před­sta­vuje mož­nost, ra­ci­o­nální al­ter­na­tivu na po­dobné úrovni jako eu­ta­ná­zie, jen více DIY stylem. Takhle to dopadá, když člověk hledá rov­no­váhu v časech in­ter­ního chaosu a ně­které názory pře­žijí pře­chod do lep­ších dnů.

Teď tu ale nechci scha­den­freu­do­vat nebo ne­plodně pon­ti­fi­ko­vat, roz­hodně ne teď, teď je čas pro po­zi­tivní mo­ti­vaci. Mám je­di­nou radu: Pokud se na­chá­zíte v po­dobné si­tu­aci, kdy se všechno roz­padá a zdá se, že naděje ze­mřela, a zbývá jen jediná cesta ven, vy­hle­dejte pomoc psy­chi­atra nebo psy­cho­loga. Když bo­ju­jete s po­chyb­nostmi, jestli ji po­tře­bu­jete, od­po­věď bude nej­spíš kladná. Můžete ztra­tit jen velice málo, ale získat tak strašně moc.

Člověk po­chy­buje jestli pomoc sku­tečně po­tře­buje, jestli má ob­tě­žo­vat za­ne­prázd­ně­ného pro­fe­si­o­nála, který má beztak jistě plné ruce práce, ale teprve při po­hledu zpět začne být jasné, že byla po­třeba od samého za­čátku a nikdy o tom nemělo být pochyb. Mohlo se ušet­řit tolik času a strá­dání. Ale člověk přesto o svém stavu po­chy­buje. Je to tak zá­važné? Co by jim řekl? Že si myslí, že má pro­blémy? Všichni mají pro­blémy. Jak to to vy­svět­lit? Co vy­svět­lit? Je to na­to­lik pod­statné, že je vy­ža­do­vána po­zor­nost dok­tora? Nebo je člověk jen ubohá nula?

Znám ten pocit. Půlka mi­nu­lého od­stavce ležela v sou­boru z od­ře­zky.

Trvá to roky, ale může to skon­čit za 30 minut, dva týdny nebo pár měsíců, podle toho, jak velkou změnu po­čí­táte za do­sta­tečně pa­tr­nou. Není v tom žádná kos­mická karma, není třeba ra­ci­o­na­li­zo­vat utr­pení, že musíme projít peklem, abychom vní­mali všechno dobré jas­něji, aby z nás byli lepší lidé, že to je ne­zbytné pro osobní růst, že to je část našich já, našich iden­tit, že se z toho musíme dostat sami. To jsou jen ne­pro­duk­tivní ra­ci­o­na­li­zace, že strá­dání bylo ne­vy­hnu­telné. Kdyby nebylo, ukáže se pravda, že šlo o roky zby­tečně na­pl­něné strá­dá­ním.

Psy­chické nemoci dokáží zničit život, udě­lají z něj ne­sne­si­telné peklo, kdy si člověk při­padá uvázlý v be­ze­dné jámě, z níž se nikdy nemůže dostat ven, kdy slunce zašlo za olo­věné mraky a v mozku se roz­léhá jen ponurá dusná šeď. Jsou straš­livé a nikdy, na­prosto nikdy, nejsou nutné.

píše k47 & hosté, ascii@k47.cz