k47.cz
výběr kolo foto makro povídky kultura
koronavirus TECH ▞▞ | twitter RSS
««« »»»

Co si budeme pamatovat, záleží na nás

17. 3. 2021 — k47

Pa­ma­tuju si, na oka­mžik mi­nu­lého jara, když se soc-nety ro­ze­zvu­čel sen­ti­ment, že si všichni budeme pa­ma­to­vat, jak jsme na koleně šili roušky, jak to budeme vy­prá­vět dalším po­ko­le­ním, stane se z toho naše sdí­lená paměť a vzpo­me­neme si u toho na ba­bi­šovu ma­ligní ne­schop­nost.

Ne. Ne­vzpo­me­neme.

Když jsem to před rokem poprvé pře­četl, dávalo to per­fektní smysl. To si přece musíme pa­ma­to­vat. To co vy­pa­dalo jako zá­sadní moment, per­fektní shr­nutí našeho údělu, se ztra­tilo v ne­ko­neč­ném a ubí­je­jí­cím moři mikro-ka­ta­strof. Kdo si vzpo­mene teď natož v roce 2040?

Přesto eroze vzpo­mí­nek do němého šumu ne­před­sta­vuje ne­vy­hnu­telný osud Toho Všeho. Můžeme si vy­tvo­řit his­to­rický na­ra­tiv, cíleně a se­lek­tivně vybrat určité udá­losti, mil­níky a témata, ta po­si­lo­vat a chaos dějin tak zost­řit v našich ko­lek­tiv­ních pa­mě­tech do jasné vzpo­mínky. Nemám ne mysli za­běh­nutí do světa fikce a vy­tvá­ření mo­der­ních mýtů, to není ne­zbytné a ve finále, když se ky­va­dlo dějin ne­vy­hnu­telně vrátí do ne­ut­rální pozice, ne­po­může. Myslím jen vy­tr­hání his­to­ric­kého ple­vele a zkon­den­zo­vání dějin do podoby, která se dá snáze ucho­pit. Však víte: do formy memu. Nebo jako úvodní dva od­stavce na wiki stránce, pokud jste tak na­klo­něni.

Jako pří­klad může po­slou­žit Blitz. Každý má ur­či­tou před­stavu o Velké Bri­tá­nii za války. Keep calm and carry on, žejo? Lidé Al­bi­onu se ne­ne­chali zlomit, udr­žo­vali Blitz spirit, jako národ ne­kle­sali na mysli a po­kra­čo­vali v boji. Aspoň tak praví mem. Za­jí­mavé je, že iko­nický plakát keep calm and carry on jen jenom tohle – mem. I když jich bylo vy­tiš­těno téměř 2.5 mi­li­onu, prak­ticky vůbec nebyly vy­vě­šeny a před za­čát­kem ně­mecké bom­bar­do­vací kam­paně došlo k jejich recyk­laci. Po­pu­lární se staly až po nálezu jed­noho vý­tisku v roce 2000. Takže i když slogan může per­fektně vy­stih­nout re­a­litu těch let, má s nimi fak­ticky jen málo spo­leč­ného. Navíc šlo o pro­pa­gan­dis­tický ná­stroj, po­cho­pi­telně, pojatý jako vo­dítko, jak by bylo dobré, aby lidé jed­nali – v klidu pod­po­ro­vat vá­lečné úsilí. Dává to smysl, když všichni věří, že je si­tu­ace zvla­da­telná, tak asi bude. Když všichni okolo za­cho­vá­vají klid­nou hlavu, člo­věku to dodá klidu.

Nemám do­sta­tečné zna­losti, abych pro­ná­šel nějaké de­fi­ni­tivní soudy o brit­ské mo­rálce mezi roky '39 a '45 a jak přesně zůstal její obraz za­cho­ván v ko­lek­tiv­ním po­vě­domí, ale doufám, že si ro­zu­míme: Ve finále, když je všechno u konce, zůstal nějaký sche­ma­tický obraz, zkrat­ková paměť, která pře­žije dál, která se vy­práví a která i přes ne­přes­nosti zů­stane za­psaná.

Kon­flikt mezi his­to­ric­kým mýtem a re­a­li­tou vídáme s sou­čas­nosti, kdy jsme svrhli pár soch do kanálů a začali ote­vřeně při­zná­vat, že ně­kteří skvělí lidí byli zá­ro­veň giga-par­chanti a jiní lidé nebyli vůbec tak skvělí, jak jsme věřili. Socha je per­fektní pří­klad se­lek­tiv­ního pří­běhu, vzty­čená na počest ur­či­tých lidí a ur­či­tých činů, jsou ve­le­beni jako bez­chybní hr­di­nové a všechny de­taily, které se ne­ve­jdou na pla­ketu nebo je ne­vy­já­dří postoj na koni, jsou stra­te­gicky vy­ne­chány.

Ve finále je možné for­mo­vat sdí­lený příběh, ať už mý­tický nebo fak­tický, o němž cítíme, že má hod­notu a bude uži­tečné ho předat dál. Navíc to bude možná i dů­le­žité. Na­ra­tivní prázd­nota je hřiště pro kon­spi­rá­tory a další non-plus-ultra me­me­tické ob­chod­níky. Když se ho nikdo neujme, vyplní ho tak, jak se jim zrovna hodí.

Co si ve finále za­pa­ma­tu­jeme, záleží na nás. A já bych byl velice nerad, kdyby nás pre­miér byl zmíněn jako cokoli jiného než pa­ra­zi­tický po­pu­lista, jehož činy re­spek­tive jejich ne­pří­tom­nost nás po­slala plnou parou vstříc le­dovci.

píše k47 & hosté, ascii@k47.cz