Odkudkoli
Generátory statických webů. Všichni je milujeme, všichni je nenávidíme. Tedy menšina je používá, minorita nesnáší, pro zbytek světa mají stejný význam jako chřest. Dá se pohodlně existovat bez aktivní participace ve zmíněných perverznostech. K47čka a půl tuctu dalších webů z mojí dílny běží na vlastoručně upečeném generátoru. Je tak jasné, do jakého táboru patřím.
Internetem koluje vtip o tom, že když někdo dlouze & detailně opisuje
elaborátní setup, jak má nastavený proces generování a aktualizace blogu
(publikace po pushi do gitu, CI, github actions, CDN, „cloud“, všechno),
napsal všeho všudy 21 článků a nezanedbatelné množství z nich je právě o onom
setupu. K tak prťavé webové prezentaci není třeba tajemné zaříkávání
kyber-mágů, stačí vytvořit textový soubor, nahoru napsat <html> a nacvakat to
v nahém HTML (pak přidat RSS, to je nutné). Když chce člověk něco
skutečně napsat a sdělit, víc není potřeba. Nevýhodou je minimum pozérství &
chybějící techno-onanie. Nic pro příčetné, kteří chtějí mít statický blog,
protože je to in, ale nechtějí blogovat.
Nebo použít wordpress a být s tím hotový, jako člověk jehož zdravý rozum nebyl erodovaný techno-fetišismem. Proč ne, že jo?
U mě to všechno jede dost archaicky. Mám textové soubory s webem na disku a program, který vygeneruje web a nahraje ho na web. Data leží v git repozitáři kvůli synchronizaci mezi několika stroji. Repo je zcela lokální, žije jen na pár počítačích a hromadě usb flashek, nikdy nebylo uchvácené černou dírou githubu, proč taky? Git ale nehraje žádnou roli v „deploy“ procesu, jak se říká v hantýrce hi-tech pomatenců, odkojených čirou ideologií silicon valley (kdy problém vede ke start-upu a výsledkem je hromada peněz namísto free software aplikace z nichž by benefitovali všichni). Nahrávání samotné běží přes FTP, pro Kristova kolena! Automaticky, ale pořád 50 let starým protokolem, který pomalu dožívá a už se jen čeká, kdy ho budeme moci odpojit z přístrojů.
Co na tom může být složitého? Něco napíšu ve vimu, :w, v terminálu pub,
enter, hotovo. Čas dělat něco dalšího. Jde jen o byznys mezi mnou a tímhle
webserverem.
Jeden argument, který zaznívá pro klasické dynamické weby s administrací, je tvrzení, že na něj můžeme psát, aktualizovat ho a spravovat odkudkoli na světě. Z jakéhokoli přístroje, z jakéhokoli kontinentu, možná i z povrchu měsíce. Kdo ví?
Ano, ale…
Nechápu tyhle argumenty mobility, že jedině když je celá aplikace na serveru nebo v „cloudu“, jako v případě wordpresu nebo výše načrtnutých hrůz bizarních překážkových drah, můžu s tím pracovat odkudkoli, jinak ne. To by byla pravda, kdyby každý z nás nenosil malý počítač v kapse.
I se statickým uspořádáním bez výpomoci „cloudu“, kdy mám data i program u sebe, nic nebrání aktualizaci odkudkoli ze světa, všechno se vejde na telefon. Nic kromě prostého faktu, že uzavřené nebo přinejlepším polo-otevřené platformy mobilních telefonů zanevřely na své kořeny jako univerzální počítače a zmorfovali se do glorifikované metody, jak k uživatelům tlačit reklamu a invazivně je u toho sledovat prostřednictvím close source aplikací. Je to počítač a vůbec ne špatný. Top modely, které někteří blázni s větší mírou disponabilní hotovosti než rozumu, nosí v kapsách, můžou mít větší surový výkon než desktop na kterém tohle píšu. Problém není výpočetní hardware, problémem je všechno ostatní, hlavně představivost. A softwarová realita, kontinuálně budovaná pro svět s diametrálně odlišným rozložením sil, která má problém komunikovat se svým bezprostředním okolím a snáze mluví se serverem na druhé straně planety.)
Všechno potřebné už roky nosíme v kapsách, není potřeba do toho zatahovat servery třetích stran. Já a cílový webserver. Takový byl originální slib internetu, zbavit se prostředníků, protože je v principu nepotřebujeme. Dráty vedou ode mě do každého místa planety. Argument odkudkoli nedává smysl. Odkudkoli si nosíme v kapsách.