k47.cz
výběr kolo foto makro povídky kultura
koronavirus TECH ▞▞ | twitter RSS
««« »»»

Úzkost v 0:59

25. 5. 2021 — k47

Ve vzdu­chu visí něco zvlášt­ního. Pro­bu­dím se po hodině nebo dvou spánku, čas se pře­houpl přes půlnoc a vše zatím působí dobře. Zatím. Za oknem ote­vře­ným na škvíru hučí vítr a po­slední ozvěny čer­ného deště. Venku není nikdo, žádné kroky, žádné hlasy, jen ne­ko­nečné ticho ab­sence.

A pak mě sevře pocit úz­kosti. Začne zlehka, jako brnění prstů, spíš jen tušené než sku­tečné, ale vědomí dobře ví, co při­chází. Jako zve­da­jící se hla­dina při pří­livu, jako před­zvěst bouře v podobě hradby tem­ných mraků na obzoru, jako ne­ko­nečný výkřik, ne­u­stále sílící do in­ten­zity po­plašné sirény a pak ještě více do čiré exis­ten­ci­ální paniky, která člo­věka sevře a není možné se z jejích spárů vy­ma­nit. Mysl může vědět, že za půl hodiny vše odezní a vrátí se pocit jakési sta­bi­lity, na oka­mžik po­sí­lený po­ci­tem pře­ži­všího, který si uvě­domí, že si ne­od­nesl žádná zra­nění, ale to nic nemění na tom, že působí tak sku­tečně, jako když svět zaniká, jako když se ne­od­vratně blíží hrana pro­pasti, kde čeká jen věčná prázd­nota. Můžu to se­be­lépe vědět, ale nic s tím nemůžu udělat. Naše in­te­li­gence ne­do­káže po­tla­čit pri­mi­tivní ješ­těří mozek, který křičí stra­chem kdesi hlu­boko pod vrst­vami neu­ronů vyšší in­te­li­gence.

V těch chví­lích, kdy pocit zmaru ro­ze­zvučí první hodinu ranní, se ozve reflex boje nebo útěku. Pro­tože ne­pří­tel je v mojí hlavě, možný je jedině úprk. Musím běžet, pryč, někam, kam­koli, i když není kam utíkat. Na každé místo bych při­nesl i zdroj stra­chu. Přesto se ob­lé­kám, hodím na sebe kalhoty a bundu a běžím, srdce divoce bije, mozek se zmítá v kře­čích ter­mi­nální paniky, jejíž in­ten­zitu není možné popsat slovy. Když je Strach příliš sku­tečný, skočím na kolo odjedu za hradby ne­ko­neč­ných lesy, které obe­pí­nají Celu, a zírám na světla Města mi­ho­ta­jící se na obzoru. Vět­ši­nou to ne­do­jde tak daleko a jak se poprvé na­dechnu ne­hyb­ného vzdu­chu venku, to nej­horší odezní a můžu se vrátit zpátky. Na­jed­nou vše venku i uvnitř působí klidně jako hla­dina zmrz­lého ryb­níka, svět je po­klidný, stojím pevně na nohách a jehly úz­kosti před pár oka­mžiky zvěs­tu­jící zánik působí tak ab­surdně.

Vím že jsou ne­škodné, vím, že není ra­ci­o­nální se jimi nechat ovlád­nout, ale na tom ne­zá­leží, v oka­mžiku zkratu působí sku­teč­něji než všechny ar­gu­menty světa a my nad nimi máme jen malou kon­t­rolu.

píše k47 & hosté, ascii@k47.cz