Úzkost v 0:59

Ve vzduchu visí něco zvláštního. Probudím se po hodině nebo dvou spánku, čas se přehoupl přes půlnoc a vše zatím působí dobře. Zatím. Za oknem otevřeným na škvíru hučí vítr s posledními ozvěnami černého deště. Venku není nikdo, žádné kroky, žádné hlasy, jen nekonečné ticho absence.

A pak mě sevře pocit úzkosti. Začne zlehka, jako brnění prstů, více tušené než skutečné, ale vědomí dobře ví, co přichází. Jako zvedající se hladina při přílivu, jako předzvěst bouře v podobě hradby temných mraků na obzoru, jako nekonečný výkřik, neustále sílící do intenzity poplašné sirény a pak ještě více do čiré existenciální paniky, která člověka sevře a není možné se z jejích spárů vymanit. Mysl může vědět, že za půl hodiny vše odezní a vrátí se pocit jakési stability, na okamžik posílený pocitem přeživšího, který si uvědomí, že si neodnesl žádná zranění, ale to nic nemění na tom, že působí tak skutečně, jako když svět zaniká, jako když se neodvratně blíží hrana propasti, kde čeká jen věčná prázdnota. Můžu to sebelépe vědět, ale nic s tím nemůžu udělat. Naše inteligence nedokáže potlačit primitivní ještěří mozek, který křičí strachem kdesi hluboko pod vrstvami neuronů vyšší inteligence.

V těch chvílích, kdy pocit zmaru rozezvučí první hodinu ranní, se ozve reflex boje nebo útěku. Nepřítel exituje jen v mojí hlavě a možný je jedině úprk. Musím běžet, pryč, někam, kamkoli, i když není kam utíkat. Na každé místo bych přinesl i zdroj strachu. Přesto se oblékám, hodím na sebe kalhoty a bundu a běžím, srdce divoce bije, mozek se zmítá v křečích terminální paniky, jejíž intenzitu není možné popsat slovy. Když je Strach příliš skutečný, skočím na kolo, odjedu za hradby nekonečných lesů, které obepínají Celu, a zírám na světla Města mihotající se na obzoru. Většinou to nedojde tak daleko a jak se poprvé nadechnu nehybného vzduchu venku, nejhorší odezní a můžu se vrátit zpátky. Najednou vše venku i uvnitř působí klidně jako hladina zmrzlého rybníka, svět je poklidný, stojím pevně na nohách a jehly úzkosti před pár okamžiky zvěstující zánik, působí tak absurdně.

Vím že jsou neškodné, vím, že není racionální se jimi nechat ovládnout, ale na tom nezáleží, v okamžiku zkratu působí skutečněji než všechny argumenty světa a my nad nimi máme jen malou kontrolu.