Méně když, méně ale

I když to tak nemusí vypadat, stále žijeme pod železnou pěstí uzavírky. Všichni musíme neustále nosit respirátory v zastavěné části obce. Ne že by na tom moc záleželo, letmý průzkum terénu ukazuje, že počet lidí, kteří nařízení dodržují, se pochybuje v nízkých jednotkách procent. Jak podotkly břitké hlasy online komentariátu, epidemie se nejspíš nešíří, když je venku počasí na tričko.

Na jednu stranu ty pravidla nedávají úplně smysl. Nařizují, že člověk musí, pokud je mezi baráky, nosit respirátor vždy, za každou cenu, jedno jestli jde v průvodu nebo kráčí sám po rozdrobeném chodníku v dědině na kraji světa. Relativní riziko se drasticky liší, ale nařízení ho nerozlišuje.

Na druhou stranu to nemusí být úplná blbost. Může být efektivnější, pokud jsou pravidla striktnější a nařizují víc, než je třeba, pokud to má za následek, že jsou jednodušší a je v nich méně když a méně ale.

Míň klauzulí se snáze zapamatuje, pochopitelně, ale taky, pokud jsou obecnější, hůř se v nich hledají kličky a způsoby jak se sám sobě vymluvit, že teď zrovna na mě neplatí.

Kdyby to říkalo něco na jako „respirátor pokud jsou kolem lidé“, člověk si snadno najde cestičku a ospravedlní postupnou relaxaci pravidla. Nemusím, protože jsem na ulici sám. Nemusím, protože někdo jde na druhém chodníku. Nemusím, protože jsme od sebe daleko. Nemusím, protože se potkáme jen na okamžik. Nemusím, protože jsme venku. Nemusím, protože si cíleně nepliveme přímo do chřtánů. A tak dále. Pak to může vést k situaci, kdy v jednu chvíli opatření není třeba, vše je ok, situace se ale rychle změní, člověk je nicméně už omluven a patřičně se nepřizpůsobí. Je sám na ulici, potká známého, půl hodiny se baví, ale nenasadí. Něco na ten způsob. Přímá pravidla (jako u čištění zubů: tři minuty dvakrát denně), nabízí méně prostoru pro vykroucení.

Pak taky platí, že když po člověku něco chce, udělá naprosté minimum, někdy ještě o něco méně. Ať je laťka jakkoli vysoko, stejně bude podstřelena, tak proč tam nedat trochu vaty.

Kdysi se někdo na twitteru durdil, že ho nechtěli pustit do letadla s jeho nóbl maskou, protože vypadala, jako kdyby měla výdechový ventil a cokoli s ventilem podle regulí nesmělo na palubu. Zlobil se, že jde o bezpečnostní rituál, cargo kult nebo tak něco, ale za sebe bych tipoval, že šlo o snahu o jednoduchá pravidla, která pokryjí naprostou většinu případů a dá se v nich najít co nejméně místa pro vykrucování a obcházení.

Neříkám, že s tímhle přístupem to nutně povede k celkově lepším výsledkům, že kombinace výsledné efektivity samotných opatření a jejich dodržování bude vyšší, to musí potvrdit nějaká mezioborová studie, ale věřil bych, že může.

Nakonec jedna otázka: Jaký je největší věk, kdy si je dítě plně vědomé pandemického stavu a zároveň tenhle stav představuje jeho kompletní svět, kdy si nepamatuje nic jiného? Mám na mysli stav, kdy aspoň trochu rozumí smyslu, proč jsou opatření zavedena. Ne že je dělá jen proto, že to řekli rodiče a protože to dělají všichni ostatní, aby vidí za jejich mechanickou stránku a aspoň trochu rozumí, že mezi námi koluje nebezpečná choroba a tohle ji může zpomalit. Určitě mezi námi pobíhají nějaké takové děti, pro které je pandemický svět jediným, který znají.

Vezměte si třeba to, že všichni z nás narození od ±sedmdesátých let, neznají svět bez AIDS. Existoval, kdysi dávno, ale velká strata společnosti ho nikdy nezažila. Známe jen realitu, kde existuje riziko téhle choroby a musíme s ním žít, protože nemáme na výběr. Jiná realita pro nás neexistuje a nikdy neexistovala.

+1: Tahle tisk referoval o první oběti AIDS v ČSR.