k47.cz
výběr kolo foto makro povídky kultura
koronavirus TECH ▞▞ 🞄⬤🞄 | twitter RSS
««« »»»

Méně když, méně ale

31. 3. 2021 — k47

I když to tak nemusí vy­pa­dat, stále žijeme pod že­lez­nou pěstí uza­vírky. Všichni musíme ne­u­stále nosit re­spi­rá­tory v za­sta­věné části obce. Ne že by na tom moc zá­le­želo, letmý prů­zkum terénu uka­zuje, že počet lidí, kteří na­ří­zení do­dr­žují, se po­chy­buje v níz­kých jed­not­kách pro­cent. Jak po­dotkly břitké hlasy online ko­men­ta­ri­átu, epi­de­mie se nej­spíš nešíří, když je venku počasí na tričko.

Na jednu stranu ty pra­vi­dla ne­dá­vají úplně smysl. Na­ři­zují, že člověk musí, pokud je mezi baráky, nosit re­spi­rá­tor vždy, za každou cenu, jedno jestli jde v prů­vodu nebo kráčí sám po roz­dro­be­ném chod­níku v dědině na kraji světa. Re­la­tivní riziko se dras­ticky liší, ale na­ří­zení ho ne­roz­li­šuje.

Na druhou stranu to nemusí být úplná blbost. Může být efek­tiv­nější, pokud jsou pra­vi­dla strikt­nější a na­ři­zují víc, než je třeba, pokud to má za ná­sle­dek, že jsou jed­no­dušší a je v nich méně když a méně ale.

Míň klau­zulí se snáze za­pa­ma­tuje, po­cho­pi­telně, ale taky, pokud jsou obec­nější, hůř se v nich hle­dají kličky a způ­soby jak se sám sobě vy­mlu­vit, že teď zrovna na mě ne­platí.

Kdyby to říkalo něco na jako „re­spi­rá­tor pokud jsou kolem lidé“, člověk si snadno najde ces­tičku a ospra­ve­dlní po­stup­nou re­la­xaci pra­vi­dla. Ne­mu­sím, pro­tože jsem na ulici sám. Ne­mu­sím, pro­tože někdo jde na druhém chod­níku. Ne­mu­sím, pro­tože jsme od sebe daleko. Ne­mu­sím, pro­tože se po­tkáme jen na oka­mžik. Ne­mu­sím, pro­tože jsme venku. Ne­mu­sím, pro­tože si cíleně ne­pli­veme přímo do chřtánů. A tak dále. Pak to může vést k si­tu­aci, kdy v jednu chvíli opat­ření není třeba, vše je ok, si­tu­ace se ale rychle změní, člověk je nicméně už omlu­ven a pa­t­řičně se ne­při­způ­sobí. Je sám na ulici, potká zná­mého, půl hodiny se baví, ale ne­na­sadí. Něco na ten způsob. Přímá pra­vi­dla (jako u čiš­tění zubů: tři minuty dva­krát denně), nabízí méně pro­storu pro vy­krou­cení.

Pak taky platí, že když po člo­věku něco chce, udělá na­prosté mi­ni­mum, někdy ještě o něco méně. Ať je laťka jak­koli vysoko, stejně bude pod­stře­lena, tak proč tam nedat trochu vaty.

Kdysi se někdo na twit­teru durdil, že ho ne­chtěli pustit do le­ta­dla s jeho nóbl maskou, pro­tože vy­pa­dala, jako kdyby měla vý­de­chový ventil a cokoli s ven­ti­lem podle regulí ne­smělo na palubu. Zlobil se, že jde o bez­peč­nostní rituál, cargo kult nebo tak něco, ale za sebe bych ti­po­val, že šlo o snahu o jed­no­du­chá pra­vi­dla, která po­kryjí na­pros­tou vět­šinu pří­padů a dá se v nich najít co nejméně místa pro vy­kru­co­vání a ob­chá­zení.

Ne­ří­kám, že s tímhle pří­stu­pem to nutně povede k cel­kově lepším vý­sled­kům, že kom­bi­nace vý­sledné efek­ti­vity sa­mot­ných opat­ření a jejich do­dr­žo­vání bude vyšší, to musí po­tvr­dit nějaká me­zi­o­bo­rová studie, ale věřil bych, že může.


Na­ko­nec jedna otázka: Jaký je nej­větší věk, kdy si je dítě plně vědomé pan­de­mic­kého stavu a zá­ro­veň tenhle stav před­sta­vuje jeho kom­pletní svět, kdy si ne­pa­ma­tuje nic jiného? Mám na mysli stav, kdy aspoň trochu rozumí smyslu, proč jsou opat­ření za­ve­dena. Ne že je dělá jen proto, že to řekli rodiče a pro­tože to dělají všichni ostatní, aby vidí za jejich me­cha­nic­kou stránku a aspoň trochu rozumí, že mezi námi koluje ne­bez­pečná cho­roba a tohle ji může zpo­ma­lit. Určitě mezi námi po­bí­hají nějaké takové děti, pro které je pan­de­mický svět je­di­ným, který znají.

Vez­měte si třeba to, že všichni z nás na­ro­zení od ±se­dm­de­sá­tých let, ne­znají svět bez AIDS. Exis­to­val, kdysi dávno, ale velká strata spo­leč­nosti ho nikdy ne­za­žila. Známe jen re­a­litu, kde exis­tuje riziko téhle cho­roby a musíme s ním žít, pro­tože nemáme na výběr. Jiná re­a­lita pro nás ne­e­xis­tuje a nikdy ne­e­xis­to­vala.


+1: Tahle tisk re­fe­ro­val o první oběti AIDS v ČSR.

píše k47 & hosté, ascii@k47.cz