k47.cz
výběr kolo foto makro povídky kultura
koronavirus TECH ▞▞ | twitter RSS
««« »»»

Pierre Menard ex machina

19. 5. 2021 — k47

Ok, tohle je za­jí­mavé. A nejen proto, že to má další spo­jení s dílem jis­tého Jorge Luise Begese.

AI ja­zy­kové modely, spe­ci­ficky GPT2 a GPT3, které v po­slední době do­ká­zaly šo­ko­vat svou schop­ností ge­ne­ro­vat ko­he­rentní text k ne­ro­ze­znání od toho, co vlezlo z klá­ves­nice živého člo­věka, me­mo­rují roz­sáhlé pasáže ze vstup­ních dat prak­ticky ver­ba­tim.

Zá­sad­ními způ­soby se to dotýká otázek sou­kromí a co­py­rightu. Pokud je takový model použit pro na­po­ví­dání při psaní, není úplně ne­před­sta­vi­telné, že s tro­chou po­bí­zení, vy­zradí přes­nou adresu, te­le­fonní číslo a email právě na­psa­ného jména a naruší tak oče­ká­vaný kon­text po­u­žití. V ne­ko­nečné spleti vah a spo­jení neu­ro­nové sítě se ta data někde mohou na­chá­zet. Nikdo to tak ex­pli­citně ne­na­pro­gra­mo­val, ale v cha­o­tic­kém pro­cesu stro­jo­vého učení se to tak stalo. Proč? Možná to byla jen uži­tečná stra­te­gie jak dostát op­ti­ma­li­zač­ním cílům, možná to uka­zuje na fakt, že paměť tvoří dů­le­ži­tou složku in­te­li­gence. Větší a in­te­li­gent­nější modely me­mo­rují víc než ty malé.

Mě na tom za­u­jaly pře­de­vším pa­ra­lely s po­víd­kou Autor Qui­jota Pierre Menard z pera JLB. V ní se ti­tulní Menard roz­hodne znovu napsat Dona Qui­jota, nikoli však pros­tým ko­pí­ro­vá­ním. Ponoří se do díla tak in­ten­zivně, že je scho­pen slovo od slova re­pro­du­ko­vat, co před ním napsal sám Cervan­tes.

Po­vídka se točí kolem kon­textu au­tor­ství, kdy pů­vodní autor nemá fi­nální slovo, co text zna­mená. Stejný text při­sou­zený jinému au­to­rovi bude mít od­lišné vy­znění díky změně kon­textu. Proto, i když je Me­nar­dův Qui­jote na slovo stejný jako ori­gi­nál, vzhle­dem k tomu, že byl napsán o 300 let poz­ději, jeho význam a vy­znění se liší. Přesně do těchto ma­né­vrů se sám Borges pouš­těl. Vy­tvá­řel li­te­rární pa­dělky a vy­dá­val je pod jmény ostat­ních autorů.

Vý­sled­kem sna­žení je o stejná kniha, do­slova iden­tická a ma­te­ri­álně se liší jen proces, ne­u­vě­ři­telně kom­pli­ko­vaný a am­bi­ci­ózní stylem hra­ni­čící s ab­sur­di­tou, který k němu vedl – Menard se stane Cervan­te­sem, neu­ro­nová síť je krmena mi­li­ar­dami slov textu – a co vy­pro­du­kuje, je kopie ori­gi­nálu.

V tom to ale právě je. Neu­ro­nová síť ne­u­cho­vává data stylem ctrl-C/ctrl-V, ko­pí­ro­vaný text je ne­přímo za­kó­do­vaný do matic vah a sy­na­psí, síť text ne­ko­pí­ruje, ona se do něj vtělí a pak ho znovu vy­tvoří. Ob­časné chyby jsou toho dů­ka­zem. V tomhle se do­ko­nale blíží po­vídce, uvnitř sebe nemá přesný text, ale jeho kom­pri­mo­va­nou re­pre­zen­taci, sé­man­tiku, styl psaní a nosnou ideu, dalo by se říct. A pak v oka­mžiku psaní všechny na­u­čené in­for­mace pro­žene ma­te­ma­tic­kým apa­rá­tem, který vy­tvoří ori­gi­nál. Slovo od slova. Neu­ro­nová síť se stala zdro­jo­vým textem, Pierre Menard re­a­li­zo­ván.

píše k47 & hosté, ascii@k47.cz