k47.cz
výběr kolo foto makro povídky kultura
koronavirus TECH ▞▞ 🞄⬤🞄 | twitter RSS
««« »»»

Nemáme nad sebou žádnou kontrolu

27. 5. 2021 — k47

Kdysi dávno, v dobách před pan­de­mií, jsem se bavil s jednou osobou a ta se mi svě­řila, že pra­vi­delně bere an­ti­de­pre­siva a léky pro re­gu­laci nálady. Ne­vzpo­mí­nám si o jaká léčiva přesně šlo nebo zdali to byla jen jedna látka za­stu­pu­jící obě role, ale na de­tai­lech příliš ne­zá­leží. V paměti mi pře­de­vším utkvělo, co říkala dál. Svě­řila se, že jednou za­po­mněla své léky brát a za pouhé čtyři dny se jí vrátil ne­zvla­da­telný pocit bez­vý­chod­nosti a touhy po se­bez­ni­čení. Jen čtyři dny ji dělily od pro­pasti ne­zvla­da­tel­ných pocitů a myš­le­nek se­be­vraždy.

Ne­ú­myslný vý­pa­dek měl ale i po­zi­tivní účinky. Třetí den po vy­sa­zení se ji vrá­tilo libido na úroveň vysoko nad normál před me­di­kací, který byl značně utlu­men me­di­ka­menty. █████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████ (Tohle tady nemůžu psát, před­stavte si že v za­čer­ně­ném bloku je popis sexy times). Změně v té chvíli ne­při­klá­dala velkou dů­le­ži­tost, tyhle věci se prostě můžou při­ho­dit. Navíc šlo o změnu k lep­šímu a na tu si lidé ob­vykle ne­stě­žují.

Den nato se tou­žila zabít a ja­ká­koli byť jen trochu ne­ga­tivní reakce okolí pů­so­bila jako bod­nutí nožem. Něco se změ­nilo. Dras­ticky.

Teprve pak ji došlo, že vy­sa­dila. Vzala si tabletu léku a vše se po­stupně vrá­tilo do za­běh­nu­tých kolejí, kdy byla na jednu stranu sta­bilní, kdy ne­cí­tila, že každé slovo ji trhá na kusy, že vše je bez­vý­chodná bažina a kdy ne­fan­t­zí­ruje o se­be­vraždě. Na druhou byla bez jiskry a bez in­ten­zivní touhy.

Pokud si dobře pa­ma­tuji, nešlo o bi­po­lární po­ru­chu, kdy se stří­dají výšiny a pro­pasti, ale o de­presi, úzkost, něco na ten způsob, kdy se tyhle stavy vy­sky­tují na­jed­nou.

Pouhé čtyři dny ji dělily od pekla vlastní mysli.

To uka­zuje věc, která mi už dlouho leží v hlavě: Nemáme nad sebou žádnou kon­t­rolu. Ok, možná, že tvrdit že žádnou, je pře­hnané, ale roz­hodně bude menší, něž bychom si přáli. Po­va­žu­jeme se za svr­cho­vané vládce vlast­ního osudu, svých pocitů, myš­le­nek, mo­ti­vací, ale není tomu tak. Ne­mů­žeme si jed­no­duše říct: A teď budu šťastný, a teď budu pro­duk­tivní a teď mi nic nebude vadit, a teď za­po­menu na svůj smutek, aby se to stalo. Ně­které pocity, nálady a myš­lenky nejsou ra­ci­o­nální, nedává smysl se jimi ovliv­ňo­vat, víme to, lo­gická část našich mozků to ví, ale nic s nimi ne­sve­deme. Tyto fak­tory mají vládu nad naší vě­do­mou myslí, která mezi nimi klič­kuje a má po­dob­nou šanci úspě­chu jako lo­dička na roz­bou­ře­ném moři, jež se snaží vy­hnout útesům. Není nulová, ale menší, než bychom chtěli.

Když člo­věka něco naštve, tak ho to naštve samo, jakoby ze­vnitř vy­plave bub­lina horké lávy na povrch, může si říkat, že to nedává žádný lo­gický smysl, ale má nad svými emo­cemi jen ome­ze­nou přímou kon­t­rolu. Nechce, ale ne­mů­žete to změnit.

Léky, drogy, al­ko­hol, kou­ření nás můžou změnit, udě­lají z nás na chvíli jiné lidi, hudba, umění v nás vyvolá pocity a emoce, které ne­do­ká­žeme zkro­tit vě­do­mou myslí.

Můžete si říkat nechci opile blá­bo­lit o flou­ri­daci vody nebo nechci obe­jmout kaž­dého kolem na MDMA, ale bi­o­che­mické pro­cesy se ne­p­tají na váš názor. V pří­padě drog a sub­stancí do dává smysl. Je to látka mimo vaše tělo, při­ve­dená do něj má nějaký účinek, který pře­váží nad vě­do­mou kon­t­ro­lou. Stejné věci ale už máme všichni v sově, je tam a po­cho­duje podle vlast­ního rytmu. Třeba hor­mony, zcela při­ro­zené, ovliv­ňují nás ne­tri­vi­ál­ním způ­so­bem a ne­mů­žeme vlastní myslí zavřít ko­houty z pří­sluš­ných žláz a ne­ne­chat se ovliv­ňo­vat. Jeden z těchto re­gu­lač­ních me­cha­nismů (a že jich je) se roz­hodí a na­jed­nou se oci­táme v po­dručí tem­ného pána. Du­ševní po­ru­cha je na světě. A my s tím ne­mů­žeme nic dělat. Ne­mů­žeme pře­stat cítit ty ira­ci­o­nální pocity. Roz­hodně ne přímo a ne hned. CBT fun­guje, změny myš­lení můžou vést ke změně symptomů, jde o velice pomalý a po­stupný proces.

Pak je tu me­di­kace. V pří­padě oné osoby zmí­něné na za­čkátku fun­go­vala per­fektně a do­slova jako blesk. Nebo kom­bi­nace ně­ko­lika pro­středků na­jed­nou.

An­ti­de­pre­siva nejsou pi­lul­kou štěstí, jak laic­kých kru­zích mylně za­znívá. Ne­u­dě­lají člo­věka na­jed­nou šťast­ným, jen po­stupně schop­ným aspoň trochu fun­go­vat. (Navíc mívají ne­pří­jemné ve­d­lejší účinky, které by si člověk, co chce jen trochu syn­te­tic­kého štěstí, ne­laj­snul. Třeba dras­tické otu­pení libida.) Nikdo ne­po­chy­buje, že zlo­mená noha se dá do sádry a to jí po­skytne pro­středí se uzdra­vit. Nikdo ne­po­chy­buje, že bak­te­ri­ální in­fekce se vyléčí an­ti­bi­o­tiky. Ale když jde o ne­vi­di­telné symptomy v hlavě dru­hého člo­věka, na­jed­nou nemoc nemá ta­ko­vou váhu, léky nejsou nutné, lepší je si za­cvi­čit, lidé říkají, že by to ne­mohli brát, že ne­chtějí být celý život zá­vislí na pod­půrné droze. To je na­prosto bi­zarní pozice. Jenom proto, že to není zvnějšku vidět a myslí si, že nad svým nitrem a pocity mají kon­t­rolu, od­mí­tají efek­tivní pomoc.

Nemáme nad sebou kom­pletní nad­vládu, ale exis­tují pro­středky, které nám ji v ur­či­tých ob­las­tech můžou po­skyt­nout a na­ko­nec je jen na nás se vě­do­mně roz­hod­nout, jestli je vy­u­ži­jeme nebo ne.


(Letmou skicu článku jsem napsal v roce 2018. Dopsal jsem to jako po­kra­čo­vání mi­nu­lého článku 0:59. Z zvětší části jsem jen při­dá­val fik­tivní kudr­linky.)


+1: Mo­ti­va­ted re­a­so­ning

píše k47 & hosté, ascii@k47.cz