Kvalita/kvantita

Koncem roku na pár dní k47čka zemřela. Týden jsem tu nenapsal ani řádku a došlo tak k porušení pravidla živáku: Tři dny bez aktualizace = jsem mrtvý. Nejsem, ale vše jakoby bylo. Hlavně vnitřní motivace.

Proč? Proč to dělám, když mi to většinou přináší jen pramálo radosti nebo naplnění? Většinou to působí jako povinnost a k tomu špatně odvedená na poslední chvíli (to je taky důvod, proč většinou čtu komentáře s velkým zpožděním; předpokládám, že mi jen přišli vysvětlit, jak moc se mýlím) a vysává to čas a vůli psát něco jiného, něco kreativního.

Navíc jsem začal smlouvat s vlastními pravidly, už to nebylo každý den něco, ale aby to na papíře vypadalo jako, že něco napíšu každý den, tak jsem na chvíli přestal. První myšlenka byla pauznout s posledním dnem roku, ale nejsem moc na rituály a nahodile vymezené časové úseky, tak to hrklo o týden dřív. Jak teď? Kdo ví.

Jeden z problémů je v titulárním konfliktu kvality a kvantity. Když něčemu věnuju víc úsilí, je to okamžitě převálcováno závalem denních aktualizací, které jsou často méně než triviální. Napíšu blok textu, o němž bych se nezlobil, kdyby si ho přečetlo několik párů očí, ale okamžitě skončí pod lavinou banálních záblesků kraniálních aktivit. Nedostane prostor, nedostane čas.

Je to zase další příklad posunu v nárocích na vlastní produkci. Na jednu stranu cítím, že musím psát něco lepšího, něco hodnotnějšího, ale na druhou stranu je nastavená nějaká kadence a podle ní musím pochodovat nebo… nebo něco. Tření mezi objemem a občasnou „kvalitou“ měla napravit sekce výběr. Jestli to funguje, kdo ví.

Takže co? Píše se rok 2021, budoucnost, konec na dosah, stále se jako grafoman v recidivě snažím psát, většinou triviality dnů dutých jako strouchnivělá lebka, ve finále jde o zbytečnou aktivitu, ale jsem v pasti.

Přemýšlím, že plán bude buď aktualizovat 4× týdně nebo aspoň 2× týdně, záleží jestli se hnát za iluzorní spontánností malých myšlenek nebo posvětit vyšší laťku a vyhradit si na to čas a prostor. Nevím. Jedno se však mění, žádné post-datování. Když není téma, nebudu si to na poslední chvíli tahat z paty, když není, nebudu to psát dodatečně. Při myšlence na tohle dohánění, kdy musím něco, cokoli, se mi za ty tři roky začalo dělat skoro zle. S tím musí být konec.

V duchu celé operace je i tenhle článek zbytečný, jenom nahlas přemýšlím, jak přistoupit k aktivitě, která nepřináší nic hmatatelného, žádnou materiální nebo jinou formu odměny, přinejlepším vnitřní pocit marginální realizace. Současný plán v podstatě jel tři a půl roku na volnoběh a postupně se hroutil. Změna je nutná.