k47.cz

mastodon twitter RSS
bandcamp explorer
««« »»»

Dny nula

8. 9. 2021 — k47

Nacházím se v mrtvém bodě. Poslední dny jako kdyby křivka mentální agility dosáhla finálního nadiru. Všechno mi připadá příliš těžké, každá překážka se zdá nepřekonatelná, každý krok strojí obrovské množství námahy. Chci udělat X, Y, a Z, ale nic z toho ani s příchodem půlnoci není dokončeno. Žádná jiskra, žádná energie. Jako jediná cesta, zdá se, je nedělat nic, přečkat ve stavu strnulosti dokud mračna neustoupí & bude možné se o něco pokusit.

Později jsem chtěl provést určité změny na motoru k47čky, něco rozsáhlého, ale přesto nudně světského; jednu změnu, na detailech nezáleží, která si vyžádá zásahy do mnoha míst v kódu. Dělal jsem to tisíckrát, musí se to jen odsedět, začít z jednoho konce a opravit místa, která první změna rozbije a pak opravovat místa, co rozbijí ty další změny a pokračovat dokud se situace neustálí v uspokojivém ekvilibriu; jde o triviální a z větší části bezmyšlenkovou aktivitu; vykopejte kořen, zaberte a sledujte, co vytáhnete ze země. Není u toho třeba být inteligentní, vytrvalost plně postačuje. Ale každý z těch malých kroků působil jako nezdolná hora, jako další monument beznaděje, že tudy cesta nevede, tudy je to příliš obtížné, příliš neschůdné. Musel jsem se nutit, abych začal, ale pak se to opakovalo, narazil jsem na další překážku a připadal si bezradný a prázdný, v rukou žádná síla a v mozku stará zaprášená únava, kterou nedokáže zmírnit žádný odpočinek.

Každá překážka se stala neřešitelným problémem. Co když to tak bude napořád?

Někdy, jen zřídka, v situacích nejvyšší tísně nebo akutní introspekce, se mi hlavou honí otázka, jak bude vypadat konečné mentální ochabnutí. Všechny znalosti nabrané během let zmizí do šumu neuronového rozkladu. Bojím se toho, strašlivě; naštěstí jen velmi vzácně, přesto hrozivě.

Naposledy, četl jsem zrovna něco ze světa procesorových mikro-architektur, jsem dostal ten zvláštní pocit náhlého, velice intenzivního uvědomění, jako když had vpustí jed do žil své oběti: Co když se něco stane a všechny tyhle informace budou ztraceny? V posledních letech jsem strávil značné množství času, abych nahromadil velké množství vědomostí o delikátní a komplikované mašinérii procesorů a najednou by to všechno bylo pryč, možná ne všechno, jen většina, zůstaly by trosky, obrysy, kouřící torza vzpomínek na Tomasula, vágní ozvěny přednášek Onura Mutla, fragmenty MESI protokolů, SIMD, ROB, VLIW, IPC, zkratky, které se mi vybavují, i když jim už nejsem schopen přiřadit význam; jen tolik, abych věděl, že jsem kdysi něco věděl, ale teď, jen prach.

Byla byl to ztráta nejen dat v paměti, ale bizarně i kusu mojí osoby, kusu mě. Napsal bych identity, ale nejsem si jistý, co přesně to slovo znamená. Něco, by se ztratilo, něco, co se podílí na definici chaosu označovaného jako existence. Kromě znalostí není příliš jiných věcí nebo aktivit, které bych spojoval se sebepojetím, ne hmotné statky nebo vlastnictví, nemám nic a nejsem nic. Většinou, když se uvědomění vlastního bytí prodere na povrch, si připadám jako pozorovatel bez těla, přítomen v hmatatelné realitě pouze okrajově. Descartovská mysl nahlíží do hmotného světa trhlinou v jednom bodě kosmu, občas, slabě, signál nekvalitní a spojení se přerušuje. Komunikace s vlastním tělem probíhá okrajově. Při pohledu do zrcadla si nejsem jistý, kdo je vlastně ten člověk na druhé straně; existuje jen slabá pojící linie, ta bytost slouží pouze jako nosná schránka, bizarní a nepokojná představa, to nejsem já, já jsem shluk vjemů jím zprostředkovaný, já jsem uvnitř něho; tahle osoba je někdo cizí, nejsem to já, jen můj hostitel.

Pamatuji si na noční můru, která mě opakovaně navštěvovala před lety: tělo usnulo, ale já uvnitř byl stále vzhůru, při smyslech, ale bez kontaktu s hmotnou schránkou, uvězněn v ní, bez možnosti utéct.

Dny nula se projevují opačně, tělo funguje, ale já uvnitř ne.

píše k47 & hosté, ascii@k47.cz