k47.cz
výběr kolo foto makro povídky kultura
koronavirus TECH ▞▞ 🞄⬤🞄 | twitter RSS
««« »»»

Dny nula

8. 9. 2021 — k47

Na­chá­zím se v mrtvém bodě. Po­slední dny jako kdyby křivka men­tální agi­lity do­sáhla fi­nál­ního nadiru. Všechno mi při­padá příliš těžké, každá pře­kážka se zdá ne­pře­ko­na­telná, každý krok strojí ob­rov­ské množ­ství námahy. Chci udělat X, Y, a Z, ale nic z toho ani s pří­cho­dem půl­noci není do­kon­čeno. Žádná jiskra, žádná ener­gie. Jako jediná cesta, zdá se, je ne­dě­lat nic, pře­čkat ve stavu str­nu­losti dokud mračna ne­u­stoupí & bude možné se o něco po­ku­sit.

Poz­ději jsem chtěl pro­vést určité změny na motoru k47čky, něco roz­sáh­lého, ale přesto nudně svět­ského; jednu změnu, na de­tai­lech ne­zá­leží, která si vyžádá zásahy do mnoha míst v kódu. Dělal jsem to ti­síc­krát, musí se to jen od­se­dět, začít z jed­noho konce a opra­vit místa, která první změna roz­bije a pak opra­vo­vat místa, co roz­bijí ty další změny a po­kra­čo­vat dokud se si­tu­ace ne­u­stálí v uspo­ko­ji­vém ekvi­lib­riu; jde o tri­vi­ální a z větší části bez­myš­len­ko­vou ak­ti­vitu; vy­ko­pejte kořen, za­berte a sle­dujte, co vy­táh­nete ze země. Není u toho třeba být in­te­li­gentní, vy­tr­va­lost plně po­sta­čuje. Ale každý z těch malých kroků pů­so­bil jako ne­zdolná hora, jako další mo­nu­ment bez­na­děje, že tudy cesta nevede, tudy je to příliš ob­tížné, příliš ne­schůdné. Musel jsem se nutit, abych začal, ale pak se to opa­ko­valo, na­ra­zil jsem na další pře­kážku a při­pa­dal si bez­radný a prázdný, v rukou žádná síla a v mozku stará za­prá­šená únava, kterou ne­do­káže zmír­nit žádný od­po­či­nek.

Každá pře­kážka se stala ne­ře­ši­tel­ným pro­blé­mem. Co když to tak bude na­po­řád?

Někdy, jen zřídka, v si­tu­a­cích nej­vyšší tísně nebo akutní in­trospekce, se mi hlavou honí otázka, jak bude vy­pa­dat ko­nečné men­tální ochab­nutí. Všechny zna­losti na­brané během let zmizí do šumu neu­ro­no­vého roz­kladu. Bojím se toho, straš­livě; jen velmi vzácně, na­štěstí, přesto hro­zivě.

Na­po­sledy, četl jsem zrovna něco ze světa pro­ce­so­ro­vých mikro-ar­chi­tek­tur, jsem dostal ten zvláštní pocit ná­h­lého, velice in­ten­ziv­ního uvě­do­mění, jako když had vpustí jed do žil své oběti: Co když se něco stane a všechny tyhle in­for­mace budou ztra­ceny? V po­sled­ních letech jsem strá­vil značné množ­ství času, abych na­hro­ma­dil velké množ­ství vě­do­mostí o de­li­kátní a kom­pli­ko­vané ma­ši­né­rii pro­ce­sorů a na­jed­nou by to všechno bylo pryč, možná ne všechno, jen vět­šina, zů­staly by trosky, obrysy, kou­řící torza vzpo­mí­nek na To­ma­sula, vágní ozvěny před­ná­šek Onura Mutla, frag­menty MESI pro­to­kolů, SIMD, ROB, VLIW, IPC, zkratky, které si pa­ma­tuji, i když jim už nejsem scho­pen při­řa­dit význam; jen tolik, abych věděl, že jsem kdysi něco věděl, ale teď, jen prach.

Byla byl to ztráta nejen dat v paměti, ale bi­zarně i kusu mojí osoby, kusu mě. Napsal bych iden­tity, ale nejsem si jistý, co přesně to slovo zna­mená. Něco, by se ztra­tilo, něco, co se podílí na de­fi­nici chaosu ozna­čo­va­ného jako exis­tence. Kromě zna­lostí není příliš jiných věcí nebo ak­ti­vit, které bych spo­jo­val se se­be­po­je­tím, ne hmotné statky nebo vlast­nic­tví, nemám nic a nejsem nic. Vět­ši­nou, když se uvě­do­mění vlast­ního bytí pro­dere na povrch, si při­pa­dám jako po­zo­ro­va­tel bez těla, pří­to­men v hma­ta­telné re­a­litě pouze okra­jově. De­s­car­tov­ská mysl na­hlíží do hmot­ného světa trh­li­nou v jednom bodě kosmu, občas, slabě, signál ne­kva­litní a spo­jení se pře­ru­šuje. Ko­mu­ni­kace s vlast­ním tělem pro­bíhá okra­jově. Při po­hledu do zr­ca­dla si nejsem jistý, kdo je vlastně ten člověk na druhé straně; exis­tuje jen slabá pojící linie, ta bytost slouží pouze jako nosná schránka, bi­zarní a ne­po­kojná před­stava, to nejsem já, já jsem shluk vjemů jím zpro­střed­ko­vaný, já jsem uvnitř něho; tahle osoba je někdo cizí, nejsem to já, jen můj hos­ti­tel.

Pa­ma­tuji si na noční můru, která mě opa­ko­vaně na­vště­vo­vala před lety: tělo usnulo, ale já uvnitř byl stále vzhůru, při smyslech, ale bez kon­taktu s hmot­nou schrán­kou, uvěz­něn v ní, bez mož­nosti utéct.

Dny nula se pro­je­vují opačně, tělo fun­guje, ale já uvnitř ne.

píše k47 & hosté, ascii@k47.cz