k47.cz
výběr kolo foto makro povídky kultura
koronavirus TECH ▞▞ 🞄⬤🞄 | twitter RSS
««« »»»

Druhý disk

2. 8. 2021 — k47

Mám laptop X220, po­u­žitý, už mu bude 10 let, hodně věcí z něj už upadlo, přesto se mnou ještě nějaký ten pátek vydrží. Jeho kře­mí­kové srdce bude tepat podle mého rytmu. I když mu táhne na dekádu, ne­při­padá mi nijak zá­sadně pomalý. Ve fi­re­foxu mám vy­pnutý ja­vascript & tak weby buď ne­fun­gují vůbec nebo v jejich rych­losti není nejmenší pro­blém1 , žádné ná­ročné hry na tom střípku kře­míku nikdy ne­bě­žely. Pravda, kom­pi­lace běží asi 2× déle než na desktopu, ale to je vět­ši­nou ne­pod­statné díky zá­zraku in­kre­men­tální kom­pi­lace. Na tvrdší limity naráží paměť, oba druhy, RAM i disk. RAMka, jen 4GB, se dá snést, ale s místem na SSD bojuju per­ma­nentně. 128 giga na SSD + 128 giga na SD kartě v roce 2021 není moc. Zvlášť s la­tent­ními sklony ho­ar­dingu di­gi­tál­ních dat.

Do toho se při­dává ma­lič­kost, že nechci ku­po­vat nic nového (život v od­pad­cích a z od­padků, atd.) a pak taky, to že laptop nemá pro­stor/port pro další nor­mální úlo­žiště. Nor­mální je v tomto pří­padě klí­čové slovo. Uvnitř se skrývá jeden ob­sa­zený port pro stan­dardní 2.5 SATA placku a pak mSATA port pro 1.8 kartu. mSATA je dnes po všech stra­nách za­sta­ralé a pře­ko­nané lepším kombem M.2 a NVMe; jde o slepou uličku vývoje, po­slední šla­houn na stromu SATA/AHCI za­ří­zení, je­jichž his­to­rie sahá až k IDE diskům, které pro­du­ko­val Compaq v roce 1986. Jistě po­cho­píte, že do toho nechci cpát ani korunu. Nechci ani ku­po­vat nový větší SATA disk, to je také po­ma­ličku do­slu­hu­jící zá­le­ži­tost. Na druhou stranu mi na stole leží starý 128 GB SATA disk. Ten je za­darmo. Kdy­bych jen tak mohl mít v no­te­booku dva. Počkat…

Ok, plán je ná­sle­du­jící: mSATA patří pod křídla spe­ci­fi­kace SATA a je s ní kom­pa­ti­bilní. A když říkám kom­pa­ti­bilní, myslím tím, že se liší pře­de­vším po­do­bou ko­nek­toru a men­šími po­vo­le­nými roz­měry. V jádru si jsou velice po­dobné: Dva páry da­to­vých drátů, uzem­nění a +3.3V. Podle se­znamu pinů/padů všechny mají své pro­tějšky ve velkém SATA, při­bylo jen pár extra funkcí navíc, které doufám, že bude možné ig­no­ro­vat. Že kom­pa­ti­bi­lita exis­tuje, po­tvr­zují i adap­téry bez ak­tiv­ních kom­po­nent, které se pro­dá­vají za pár stovek (ale od­padky, nula peněz atd.). Když to dokáže kus masově pro­du­ko­va­ného PCB, půjde to určitě i na koleni. To byl můj plán.

mSATA je roz­mě­rově a pinově iden­tická s PCI Ex­press Mini Card – for­má­tem no­te­boo­ko­vých wi-fi karet, kte­rých se mi tu taky pár válí. Takže jsem jednu vzal, od­říz­nul stranu s piny, co nej­těs­něji, aby ne­zů­staly žádné kom­po­nenty nebo skrytá spo­jení (PCIe mini karty jsou, ci se týká na­pá­jení a uzem­nění, iden­tické s mSATA), na pří­slušné piny při­pá­jel dráty, odvedl je na SATA kon­covku, taky vy­říz­nu­tou ze starého laptopu, a na­pá­jel je kam patří. mSATA nemá +5 voltů, tak jsem si musel vy­půj­čit +5V a GND z ve­d­lej­šího SATA portu. Celý ten proces pro­bí­hal sran­dovně, když měděné plošky byly asi 4× menší než konec pá­ječky, přesto to šlo. Pro­po­jil jsem, co se mělo pro­po­jit a zapnul no­te­book, dou­faje, že vše bude fun­go­vat.

Ope­ro­val jsem se třemi mož­nými vý­cho­disky: 1) roz­bije se mSATA port, nevadí, 2) uvaří se SATA port, horší ale dá se s tím žít, jen se plně pře­sunu na USB, 3) roz­bije se zá­kladní deska a to bude blbé, děti budou plakat a tak po­dobně 4) vše bude per­fektně fun­go­vat.

A jak to do­padlo? Chvilka napětí. Ne­stalo se vůbec nic. Disk neožil, ale na druhou stanu se nic ne­po­ško­dilo. Takže za mě asi úspěch.

Po určité době jsem pokusů musel za­ne­chat neboť se DIY mSATA kon­covka, ne­u­r­čená pro další úpravy, začala roz­pa­dat a plošky pinů se sa­mo­volně ztrá­cely. Vše se mi pod rukama měnilo v prach.

Tak nic. Jestli to budu zkou­šet příště, musím pře­číst co sku­tečně říká SATA stan­dard a ne jen od­ha­do­vat. Teď zbývá jen všechno nové vy­ta­hat, od­pá­jet na­pá­jecí dráty, při­po­jit starý disk, složit, sešrou­bo­vat, za­pnout a po­čí­tač se pro­budí z hi­ber­nace přesně tam, kde jsem o pár hodin dřív skon­čil. Tohle se mi velice líbí, působí to dojmem, jako kdy­bych někomu vyndal mozek lebky a vrazil ho zpět tak ele­gant­ním způ­so­bem, že by pa­ci­ent o ničem neměl po­tu­chy. Fy­zické vtě­lení stroje je roz­bito a změ­něno, přesto jeho elek­tro­nická „duše“ po­kra­čuje v exis­tenci.


  1. Baví mě všechny ty blogy, které k zob­ra­zení ně­ko­lika od­stavců plyt­kého textu vy­ža­dují ne­u­vě­ři­telné množ­ství soft­wa­rové ma­ši­né­rie, re­klamy a sle­do­va­cích skriptů. A pak taky ty weby, co ne­u­ká­žou nic kromě spin­neru, který před­zna­me­nává, že ja­vascript má něco dělat na pozadí a při­pra­vo­vat stránku do per­fekt­ního stavu, ale s vy­pnu­tým skrip­to­vá­ním jen sedí upro­střed ob­ra­zovky a do­ne­ko­nečna se točí. Když v dev tools smáznu pří­slušný ele­ment z DOMu, leží pod ním per­fektně či­telná stránka. Proč tohle někdo dělal? Proč někdo trávil čas a ak­tivně pod­ni­kal kroky, které stránku udě­lají méně pří­stup­nou a méně či­tel­nou. Nebo weby, které ne­u­ká­žou nic a nic oči­vidně ne­stojí v cestě či­tel­nému textu, přesto se v HTML salátu někde na­chází. Když se přes ctrl-alt-r přepnu do čtečky ve fi­re­foxu, všechno je či­telné. Co tohle zna­mená? Proč se to děje? Tolik zby­tečné ce­re­mo­nie, pompy a tech­no­lo­gické onanie kolem pár od­stavců textu, které by slou­žily stejně, vy­ve­dené v černé na bílém na zcela ne­osty­lo­vané stránce. Budu znít jako stařec a/nebo lud­dita, ale není těžké pod­leh­nout pocitu, že se někdy vy­trácí spo­jení „čeho chceme do­sáh­nout“ a „jaká cesta nás k tomu nej­snáze dovede“. V raných dobách proto-plazmic­kého webu pa­no­vala myš­lenka, že user-agent není jen sluha vzdá­le­ného webu, ale do­slova agent uži­va­tele a ten může mít vlastní před­stavy o tom, jak číst, na­vi­go­vat a po­u­ží­vat web. Na­štěstí před­stavy, které ra­di­kálně od­bo­čují od in­dustri­ál­ního ma­in­stre­amu, stále bují.
píše k47 & hosté, ascii@k47.cz