k47.cz
výběr kolo foto makro povídky kultura
koronavirus TECH ▞▞ 🞄⬤🞄 | twitter RSS
««« »»»

Arrival je morálně odporný film

17. 5. 2021 — k47

Nej­kratší shr­nutí filmu Arri­val je tohle: Sapir-Whorf, ale jazyk je magie + svo­bodná vůle ne­e­xis­tuje, lol. Docela dobrá sci-fi, at­mo­sfé­rická, pů­so­bivá, jen ne­sná­ším její konec, ne pro­ve­de­ním, ale im­pli­ka­cemi. Finiš snímku není me­lan­cho­lic­kou me­di­tací nad tím, co kdy­bychom znali svou bu­douc­nost, to ani ná­ho­dou. Je to óda na lid­skou ne­zod­po­věd­nost, schop­nost ig­no­ro­vat všechny do­stupné in­for­mace, ne­jed­nat podle nich a doufat, že to nějak do­padne. Jde o snímek z roku 2016, takže si sta­čilo počkat 4 roky a glo­bálně jsme žili napříč ná­zor­nou de­mon­strací, jak to do­padne, když se podle téhle logiky lidé řídí.

Asi takhle: hlavní pro­ta­go­nistka stu­diem mi­mo­zem­ského jazyka zís­kává schop­nost vidět bu­douc­nost a to, co se jevilo jako vzpo­mínky na její dceru, která ze­mřela na ne­lé­či­tel­nou cho­robu, jsou ve sku­teč­nosti výjevy toho, co se teprve stane. Ona ví, že její bu­doucí dcera zemře ve 12 letech, ale to je stihne opus­tit jejich otec poté, co se dozví, že matka to díky své schop­nosti celou dobu velice dobře věděla. Film po­tvrdí, že její před­tu­chy bu­douc­nosti jsou prav­divé a dra­ma­tické finále je na tom po­sta­vené, takže není kam couvat. Ona to všechno dobře zná, přesto tu bu­douc­nost naplní.

Aby tohle fun­go­valo, před­po­věď se musí vy­pl­nit ne­hledě na to, jak moc se ji člověk snaží vy­hnout a na­jed­nou má film stejný pro­blém jako každý příběh o ces­to­vání v čase. Co se stane, když zabiju vlast­ního dědu? Jen je to naopak: změna mi­nu­losti nemění pří­tom­nost a nevede k pa­ra­do­xům, ale akce v pří­tom­nosti ne­mů­žou změnit před­ur­če­nou bu­douc­nost. Zna­lost osudu a ne­schop­nost uhnout z cesty im­pli­kuje tu nej­tvrdší formu de­ter­mi­nismu. Vidíme, kam se řítíme, ale někdo nás vede jako loutky, mysl může od­po­ro­vat, ale to nic ne­změní na našich činech. To je jako pre­misa šílené.

Ve vý­sledku na mě finále filmu ne­pů­sobí jako hoř­ko­sladké pře­mí­tání nad ne­vy­hnu­tel­nem, ale slepé při­jmutí zkázy, oslava ne­vy­hnu­telna. Pro­gnózy jsou špatné, vy­hlídky ne­pěkné a my se jich ne­mů­žeme dočkat. Tohle dítě zemře ve 12 letech, ale stejně ho chceme pro vlastní po­tě­šení, ná­sledky buď pro­klety.

Napadá mě spo­ji­tost s pře­ru­še­ním tě­ho­ten­ství, o jehož mo­ra­litě jsem shodou náhod pře­mýš­lel zrovna dneska na kole. Pokud víme, že plod má určité zá­važné nemoci nebo de­for­mace, které ohro­žují život jeho nebo matky, in­terrupce může být opod­stat­něná. A dneska do­ká­žeme velice brzy iden­ti­fi­ko­vat značné množ­ství stavů ne­slu­či­tel­ných s ži­vo­tem. Jde o li­kvi­daci již ros­toucí tkáně, z níž se může stát člověk a proto jde o ože­havé etické téma. Pre­emptivní zákrok ve světě filmu, kdy by ten život nebyl vůbec počat, je prostý ja­kých­koli mo­rál­ních těž­kostí. Pokud víte, co se stane když, ne­dě­lejte to.

Proč ne­mů­žeme apli­ko­vat tuhle logiku na tenhle film? Roz­hodně by pak nebyl tolik me­lan­cho­lický, to je jasné. Plus když jsou ve hře vyšší spi­ri­tu­ální a me­ta­fy­zické síly, prak­tický uti­li­ta­ri­a­nis­mus mi­ni­ma­li­zace utr­pení se nehodí do krámu. Re­ži­sér chce vy­prá­vět hlu­boký příběh, nikoli takový, jenž není v prin­cipu od­porný. Vy­znívá to, jako kdyby pro­ta­go­nistka dou­fala, že se in­for­mace a špatné zprávy jí ně­ja­kým způ­so­bem ne­tý­kají. Buď ne­zod­po­věd­nost nebo tvrdý de­ter­mi­nis­mus v duchu vážený soude mě ne­mů­žete trestat za vraždu, kterou jsem spáchal, já nemám žádnou kon­t­rolu nad vlast­ními činy.

Jo, byl to dobrý film, jen ten finiš mě zne­chu­til.

Kdyby to byl snímek víc podle mého gusta, k žád­nému vy­svět­lení in­terní logiky a smyslu ná­vštěvy z kosmu by ne­do­šlo, mi­mo­zemš­ťané při­le­těli, par­ko­vali nám na dvorku, dělali si své věci, ne­vě­no­vali nám extra po­zor­nost a pak zmi­zeli. Žádný smysl, žádný důvod, jen se to stalo. Li­te­rární před­loha podle všeho měla nějaký ta­ko­vý­hle závěr. Ale končit v tomhle bodě je příliš brzo, v tom oka­mžiku by zábava teprve za­čí­nala. Jaký by to mělo psy­cho­lo­gický dopad na lid­stvo, které už ví, že ve vesmíru není samo, ale vesmír o ně nejeví velký zájem. Po­cho­pi­telně je v tom lo­vecraf­tov­ská idea kos­mic­kých entit na­to­lik moc­ných a vy­spě­lých, že v jejich očích ne­hra­jeme žádnou roli, ne­před­sta­vu­jeme žádné riziko, můžou nás zcela ig­no­ro­vat a taky to dělají. Ne­hra­jeme hlavní roli, do­konce nejsme ani tak dů­le­žití, aby námi ostatní vě­no­vali po­zor­nost a hrdé lidské rase, tolik po­sedlé svou vý­ji­meč­ností, ať už hlá­sa­nou ve zbož­ných kni­hách nebo za­rostlou v našem egu, je uká­záno jejich sku­tečné místo. Jsme jako ko­lo­nie mra­venců, které člověk může ig­no­ro­vat nebo je vy­hla­dit bi­o­li­tem, jen proto že jsou otravní.

píše k47 & hosté, ascii@k47.cz