k47.cz

twitter RSS
««« »»»

Arrival je morálně odporný film

17. 5. 2021 — k47

Nejkratší shrnutí filmu Arrival je tohle: Sapir-Whorf, ale jazyk je magie + svobodná vůle neexistuje, lol. Docela dobrá sci-fi, atmosférická, působivá, jen nesnáším její konec, ne provedením, ale implikacemi. Finiš snímku není melancholickou meditací nad tím, co kdybychom znali svou budoucnost, to ani náhodou. Je to óda na lidskou nezodpovědnost, schopnost ignorovat všechny dostupné informace, nejednat podle nich a doufat, že to nějak dopadne. Jde o snímek z roku 2016, takže si stačilo počkat 4 roky a globálně jsme žili napříč názornou demonstrací, jak to dopadne, když se podle téhle logiky lidé řídí.

Asi takhle: hlavní protagonistka studiem mimozemského jazyka získává schopnost vidět budoucnost a to, co se jevilo jako vzpomínky na její dceru, která zemřela na neléčitelnou chorobu, jsou ve skutečnosti výjevy toho, co se teprve stane. Ona ví, že její budoucí dcera zemře ve 12 letech, ale to je stihne opustit jejich otec poté, co se dozví, že matka to díky své schopnosti celou dobu velice dobře věděla. Film potvrdí, že její předtuchy budoucnosti jsou pravdivé a dramatické finále je na tom postavené, takže není kam couvat. Ona to všechno dobře zná, přesto tu budoucnost naplní.

Aby tohle fungovalo, předpověď se musí vyplnit nehledě na to, jak moc se ji člověk snaží vyhnout a najednou má film stejný problém jako každý příběh o cestování v čase. Co se stane, když zabiju vlastního dědu? Jen je to naopak: změna minulosti nemění přítomnost a nevede k paradoxům, ale akce v přítomnosti nemůžou změnit předurčenou budoucnost. Znalost osudu a neschopnost uhnout z cesty implikuje tu nejtvrdší formu determinismu. Vidíme, kam se řítíme, ale někdo nás vede jako loutky, mysl může odporovat, ale to nic nezmění na našich činech. To je jako premisa šílené.

Ve výsledku na mě finále filmu nepůsobí jako hořkosladké přemítání nad nevyhnutelnem, ale slepé přijmutí zkázy, oslava nevyhnutelna. Prognózy jsou špatné, vyhlídky nepěkné a my se jich nemůžeme dočkat. Tohle dítě zemře ve 12 letech, ale stejně ho chceme pro vlastní potěšení, následky buď proklety.

Napadá mě spojitost s přerušením těhotenství, o jehož moralitě jsem shodou náhod přemýšlel zrovna dneska na kole. Pokud víme, že plod má určité závažné nemoci nebo deformace, které ohrožují život jeho nebo matky, interrupce může být opodstatněná. A dneska dokážeme velice brzy identifikovat značné množství stavů neslučitelných s životem. Jde o likvidaci již rostoucí tkáně, z níž se může stát člověk a proto jde o ožehavé etické téma. Preemptivní zákrok ve světě filmu, kdy by ten život nebyl vůbec počat, je prostý jakýchkoli morálních těžkostí. Pokud víte, co se stane když, nedělejte to.

Proč nemůžeme aplikovat tuhle logiku na tenhle film? Rozhodně by pak nebyl tolik melancholický, to je jasné. Plus když jsou ve hře vyšší spirituální a metafyzické síly, praktický utilitarianismus minimalizace utrpení se nehodí do krámu. Režisér chce vyprávět hluboký příběh, nikoli takový, jenž není v principu odporný. Vyznívá to, jako kdyby protagonistka doufala, že se informace a špatné zprávy jí nějakým způsobem netýkají. Buď nezodpovědnost nebo tvrdý determinismus v duchu vážený soude mě nemůžete trestat za vraždu, kterou jsem spáchal, já nemám žádnou kontrolu nad vlastními činy.

Jo, byl to dobrý film, jen ten finiš mě znechutil.

Kdyby to byl snímek víc podle mého gusta, k žádnému vysvětlení interní logiky a smyslu návštěvy z kosmu by nedošlo, mimozemšťané přiletěli, parkovali nám na dvorku, dělali si své věci, nevěnovali nám extra pozornost a pak zmizeli. Žádný smysl, žádný důvod, jen se to stalo. Literární předloha podle všeho měla nějaký takovýhle závěr. Ale končit v tomhle bodě je příliš brzo, v tom okamžiku by zábava teprve začínala. Jaký by to mělo psychologický dopad na lidstvo, které už ví, že ve vesmíru není samo, ale vesmír o ně nejeví velký zájem. Pochopitelně je v tom lovecraftovská idea kosmických entit natolik mocných a vyspělých, že v jejich očích nehrajeme žádnou roli, nepředstavujeme žádné riziko, můžou nás zcela ignorovat a taky to dělají. Nehrajeme hlavní roli, dokonce nejsme ani tak důležití, aby námi ostatní věnovali pozornost a hrdé lidské rase, tolik posedlé svou výjimečností, ať už hlásanou ve zbožných knihách nebo zarostlou v našem egu, je ukázáno jejich skutečné místo. Jsme jako kolonie mravenců, které člověk může ignorovat nebo je vyhladit biolitem, jen proto že jsou otravní.

píše k47 & hosté, ascii@k47.cz