k47.cz

twitter RSS
««« »»»

Už to začíná

5. 12. 2021 — k47

Seběhlo se to nějak takhle: Jsem jsem na kole lesem po jedné z těch cest, kterou lesáci nechali vyasfaltovat, jen aby ji promptně zapečetili závorami. Stoupal jsem do mírného kopce cestou, po níž obvykle jezdím na druhou stranu; byla to návratová trasa, nejpřímější cesta spojující jižní hemisféru světa s Celou; když jsem unavený, tahle spojnice má nezpochybnitelnou magnetickou přitažlivost & když se po ní vydám, můžu zavřít oči, mechanicky šlapat a za deset minut se objevím v Cele. V jednom místě téhle cesty děti pomalovaly asi sto metrů asfaltu křídou. Jak jsem se plazil vzhůru, díval jsem se po obrázcích, sledoval stěží rozeznatelné nákresy a protoplazmické črty mnoha rukou, které nedostatek umu a jemné koordinace nahrazovaly nekonečným zápalem.

Potom jsem zvednul hlavu & stalo se to: Najednou jsem nevěděl, kde se nacházím a jak jsem se tam dostal. Tohle místo ni nic neříká, prohnalo se mi hlavou. Přede mnou závora, kolem hradby vysokých smrků, někde vzadu háj opadaných listnáčů, ale žádné vzpomínky, žádné spojení mozkovny s realitou.

Trvalo to jen zlomek vteřiny, hned mi v hlavě bleskla lokace a směr cesty, přesto laps nastal. Možná přeháním, ale trochu mě to vyděsilo. Takhle asi vypadá ztráta paměti, takhle se možná cítí staří lidé, kteří se ztratí ve známém prostředí, sedí na lavičce sto metrů od svého domu, přesto nevědí, kde jsou a kam se mají vrátit, nebo jestli se vůbec mají kam vrátit. Všechno dobře znají, vzpomínky uložené v milionech kopií, jen mozek nespolupracuje.

Můžu se uklidňovat, že jsem tím směrem nejel už dlouho nebo že v sedle kola propadám do stavů ne nepodobných tranzu, kdy nevnímám nic, jen přítomný moment, pět kilometrů, deset kilometrů, než přijdu k sobě. Můžu, ale možná, jen možná, to začíná.

píše k47 & hosté, ascii@k47.cz