k47.cz
výběr kolo foto makro povídky kultura
koronavirus TECH ▞▞ 🞄⬤🞄 | twitter RSS
««« »»»

Už to začíná

5. 12. 2021 — k47

Se­běhlo se to nějak takhle: Jsem jsem na kole lesem po jedné z těch cest, kterou lesáci ne­chali vy­as­fal­to­vat, jen aby ji promptně za­pe­če­tili zá­vo­rami. Stou­pal jsem do mír­ného kopce cestou, po níž ob­vykle jezdím na druhou stranu; byla to ná­vra­tová trasa, nej­pří­mější cesta spo­ju­jící jižní he­mi­sféru světa s Celou; když jsem una­vený, tahle spoj­nice má ne­zpo­chyb­ni­tel­nou mag­ne­tic­kou při­taž­li­vost & když se po ní vydám, můžu zavřít oči, me­cha­nicky šlapat a za deset minut se ob­je­vím v Cele. V jednom místě téhle cesty děti po­ma­lo­valy asi sto metrů as­faltu křídou. Jak jsem se plazil vzhůru, díval jsem se po ob­ráz­cích, sle­do­val stěží ro­ze­zna­telné ná­kresy a pro­to­plazmické črty mnoha rukou, které ne­do­sta­tek umu a jemné ko­or­di­nace na­hra­zo­valy ne­ko­neč­ným zá­pa­lem.

Potom jsem zved­nul hlavu & stalo se to: Na­jed­nou jsem ne­vě­děl, kde se na­chá­zím a jak jsem se tam dostal. Tohle místo ni nic neříká, pro­hnalo se mi hlavou. Přede mnou závora, kolem hradby vy­so­kých smrků, někde vzadu háj opa­da­ných list­náčů, ale žádné vzpo­mínky, žádné spo­jení mozkovny s re­a­li­tou.

Trvalo to jen zlomek vte­řiny, hned mi v hlavě bleskla lokace a směr cesty, přesto laps nastal. Možná pře­há­ním, ale trochu mě to vy­dě­silo. Takhle asi vypadá ztráta paměti, takhle se možná cítí staří lidé, kteří se ztratí ve známém pro­středí, sedí na la­vičce sto metrů od svého domu, přesto nevědí, kde jsou a kam se mají vrátit, nebo jestli se vůbec mají kam vrátit. Všechno dobře znají, vzpo­mínky ulo­žené v mi­li­o­nech kopií, jen mozek ne­spo­lu­pra­cuje.

Můžu se uklid­ňo­vat, že jsem tím směrem nejel už dlouho nebo že v sedle kola pro­pa­dám do stavů ne ne­po­dob­ných tranzu, kdy ne­vní­mám nic, jen pří­tomný moment, pět ki­lo­me­trů, deset ki­lo­me­trů, než přijdu k sobě. Můžu, ale možná, jen možná, to začíná.

píše k47 & hosté, ascii@k47.cz