k47.cz
výběr kolo foto makro povídky kultura
koronavirus TECH ▞▞ 🞄⬤🞄 | twitter RSS
««« »»»

Devítinohý pavouk

30. 7. 2021 — k47

Ve tři hodiny ráno vědomí leží kos­mic­kému děsu ote­vřené do­ko­řán. V té době při­chá­zejí epi­zody exis­ten­ci­ální paniky, s že­lez­nou pra­vi­del­ností, vždy po pro­bu­zení s pár let­mými ho­di­nami spánku za víčky. Zprvu tiše, ne­ná­padně, neklid po­dobný tomu, jaký vyvolá velké množ­ství ko­feinu a hudba, ale pak… pro­past, která vede jen vzhůru. Pro­bu­dím se, chvíli klid a na­jed­nou ta úzkost je zdr­cu­jící, ner­vová sou­stava v plné po­ho­to­vosti, po­plach, sirény, snaží se utéct před ne­bez­pe­čím, které ne­e­xis­tuje. Třicet minut a jestli mám štěstí, bude po všem. Stačí vy­dr­žet. Zvláštní, vím že jde o přelud, plný po­plach, bez lo­gic­kého důvodu se jím za­bý­vat, přesto působí tak sku­tečně. Ner­vová spo­jení zkra­to­vala a na chvíli, sama pro sebe, od­kryla křeh­kou pod­statu našeho bytí, naplno, ne­lí­tostně. Opice, co spadli do pasti po­kroku a na­dě­leni vě­do­mím za­tra­ceně dobře ví, proč křičí. Mají proč křičet. Mají proč utíkat. Nedává to smysl, ale strach působí tak sku­tečně.

Pak sedím venku, zírám do zr­ni­tého obrazu kosmu a uklid­ňuje mě ba­na­lita toho všeho. Nejsem nic a není se čeho bát. Přežil jsem. Ale na jak dlouho? Jsou tři hodiny ráno. Chce se mi spát. V po­klidu. V ne­vě­domí.

Pa­ma­tuji se na ten oka­mžik. Díval jsem se na fotky pa­vouků, jed­nomu z nich, nej­spíše tře­savce vy­fo­cené pod ostrým svět­lem, jsem po­čí­tal nohy a dostal jsem se na číslo devět. De­ví­ti­nohý pavouk. Na­jed­nou jsem cítil ne­smírné zne­po­ko­jení a strach. Bylo to špatně na nějaké fun­da­men­tální úrovni, tak za­tra­ceně špatně. Proč mě to roz­ho­dilo? Opět, nedává to smysl. Fotka pa­vouka ne­před­sta­vuje žádné ne­bez­pečí, žádné riziko, nic. Jiní pa­vouci mívají méně nohou, sekáči je běžně za­ha­zují v se­be­obraně a pak jsou z za­hléd­nutí je­dinci se sedmi nebo pěti nohama. Proč zrovna devět?

Nemáme nad sebou tolik kon­t­roly, kolik by se nám líbilo. Půl­noční stra­chy nemají smysl, přesto se vra­cejí, zcela mimo mož­nosti je zvlá­dat. Spo­ko­jený život je jen ten s dob­ro­vol­nou ne­vě­do­mostí našeho ul­ti­mát­ního osudu, ten přesto vy­plouvá na hla­dinu. Stra­chy a ira­ci­o­na­lity, mimo naší kon­t­rolu, bublají pod po­vr­chem, jako ne­zá­vislí či­ni­telé, vy­slanci zlo­vol­ných bohů, kteří nás chtějí mučit a trestat.

Další strach, který mě čas od času pohltí, je ten, že mě lidé vní­mají jako sku­teč­ného člo­věka, fun­gu­jící je­dince, oprav­do­vého a hma­ta­tel­ného, ne jako ne­hmot­nou pa­ro­dii bez těla, fik­tiv­ního po­zo­ro­va­tele, který není zcela člověk. Někdy, zřídka ale přesto, mě ten pocit zavalí jako hora cihel. Co vidí ostatní, když se po­dí­vají na mě? Vidí je­dince, za­po­je­ného do světa a spo­leč­nosti nebo vidí pravdu? Po­cho­pi­telně ne a to je děsivé.

Jednou věcí jsem si čím dál tím víc jistý: lidské vědomí je evo­luční past a cokoli, co nás vy­tlačí, se obejde bez ní. Spo­ko­je­nost a exis­tence bez dr­ti­vého stra­chu je za­lo­žená na se­lek­tivní eli­mi­naci se­be­re­flexe.

Kdysi dávno se ██████████ ptal, jestli bychom pre­fe­ro­vali umí­rání zcela při vědomí toho, co se děje, nebo s ko­gni­tiv­ními schop­nostmi po­ru­še­nými na­to­lik, že vní­máme jen málo a chá­peme méně. Tehdy mi to přišlo ne­možné roz­hod­nutí, každá va­ri­anta byla sama o sobě příliš straš­livá, ale teď jsem si jistý – od­chá­zet co nejméně jako člověk.

píše k47 & hosté, ascii@k47.cz