Devítinohý pavouk
Ve tři hodiny ráno vědomí leží kosmickému děsu otevřené dokořán. V té době přicházejí epizody existenciální paniky, s železnou pravidelností, vždy po probuzení s pár letmými hodinami spánku za víčky. Zprvu tiše, nenápadně, neklid podobný tomu, jaký vyvolá velké množství kofeinu a hudba, ale pak… propast, která vede jen vzhůru. Probudím se, chvíli klid a najednou ta úzkost je zdrcující, nervová soustava v plné pohotovosti, poplach, sirény, snaží se utéct před nebezpečím, které neexistuje. Třicet minut a jestli mám štěstí, bude po všem. Stačí vydržet. Zvláštní, vím že jde o přelud, planý poplach, bez logického důvodu se jím zabývat, přesto působí tak skutečně. Nervová spojení zkratovala a na chvíli, sama pro sebe, odkryla křehkou podstatu našeho bytí, naplno, nelítostně. Opice, co spadli do pasti pokroku a naděleni vědomím zatraceně dobře ví, proč křičí. Mají proč křičet. Mají proč utíkat. Nedává to smysl, ale strach působí tak skutečně.
Pak sedím venku, zírám do zrnitého obrazu kosmu a uklidňuje mě banalita toho všeho. Nejsem nic a není se čeho bát. Přežil jsem. Ale na jak dlouho? Jsou tři hodiny ráno. Chce se mi spát. V poklidu. V nevědomí.
Pamatuji se na ten okamžik. Díval jsem se na fotky pavouků, jednomu z nich, nejspíše třesavce vyfocené pod ostrým světlem, jsem počítal nohy a dostal jsem se na číslo devět. Devítinohý pavouk. Najednou jsem cítil nesmírné znepokojení a strach. Bylo to špatně na nějaké fundamentální úrovni, tak zatraceně špatně. Proč mě to rozhodilo? Opět, nedává to smysl. Fotka pavouka nepředstavuje žádné nebezpečí, žádné riziko, nic. Jiní pavouci mívají méně nohou, sekáči je běžně zahazují v sebeobraně a pak jsou z zahlédnutí jedinci se sedmi nebo pěti nohama. Proč zrovna devět?
Nemáme nad sebou tolik kontroly, kolik by se nám líbilo. Půlnoční strachy nemají smysl, přesto se vracejí, zcela mimo možnosti je zvládat. Spokojený život je jen ten s dobrovolnou nevědomostí našeho ultimátního osudu, ten přesto vyplouvá na hladinu. Strachy a iracionality, mimo naší kontrolu, bublají pod povrchem, jako nezávislí činitelé, vyslanci zlovolných bohů, kteří nás chtějí mučit a trestat.
Další strach, který mě čas od času pohltí, je ten, že mě lidé vnímají jako skutečného člověka, fungující jedince, opravdového a hmatatelného, ne jako nehmotnou parodii bez těla, fiktivního pozorovatele, který není zcela člověk. Někdy, zřídka ale přesto, mě ten pocit zavalí jako hora cihel. Co vidí ostatní, když se podívají na mě? Vidí jedince, zapojeného do světa a společnosti nebo vidí pravdu? Pochopitelně ne a to je děsivé.
Jednou věcí jsem si čím dál tím víc jistý: lidské vědomí je evoluční past a cokoli, co nás vytlačí, se obejde bez ní. Spokojenost a existence bez drtivého strachu je založená na selektivní eliminaci sebereflexe.
Kdysi dávno se █████