k47.cz
výběr kolo foto makro povídky kultura
koronavirus TECH ▞▞ | twitter RSS
««« »»»

Ztracený rok

15. 3. 2021 — k47

Na mysl se mi vrací jedna udá­lost ze Za­čátku Toho Všeho. Bylo to v době, kdy se poprvé začaly nosit roušky a Viet­namci v krá­mech na­in­sta­lo­vali plas­tové štíty. V těch dnech, které se teď zdají jako přelud, jsem jel na kole ne­da­le­kou ves­nicí, jedou z těch dědin na­máčk­nu­tých mezi dál­nici a hořící skládku pne­u­ma­tik, hr­bo­latý asfalt drncal pod koly, bylo to tiché a ne­vý­znamné místo, kde nejde poznat, jestli se všichni izo­lují doma nebo zdali je tak pustá nor­málně. Tam. Po kraji sil­nice bez chod­níků šly dvě te­e­nagerky. Když jsem je míjel. Jedna z nich po­směšně za­kaš­lala a křikla „korona“.

Teď jsme o rok a dál a myslím, že jsem z toho ne­vý­raz­ného a ba­nál­ního kon­fliktu mezi re­be­lií a le­tar­gií vyšel jako vítěz. Čas byl na mojí straně.

Jsem starý jako špína, jeden rok se fun­da­men­tálně neliší od jiného. Každý je skoro stejný jako ten před­chozí jen ne­pa­trně horší a tak to půjde dál, dokud moje tělo nebude polité ben­zí­nem hořet ve škarpě. Ztra­tit rok a dva­náct měsíců sedět na zadku ne­před­sta­vuje pro­blém, nejde o konec světa. Osobně na­stala jen malá změna oproti ne­pan­de­mic­kým rokům.

Ale když je někomu 14, ztra­tit for­ma­tivní rok života bolí mnohem víc. Všechny ty věci, které chce člověk v tom období dělat, nemůže. A on je chce pro­vo­zo­vat s tou nác­ti­le­tou in­ten­zivní touhou, která se v re­trospek­tivě let jeví jako oči­vidně idi­o­tická. Můj ztvrdlý mozek starce na tu touhu zářící jako tisíc sluncí už za­po­míná. Ve vět­šina pří­padů dob­ro­tivě.

(Za mě osobně, ztra­tit ten správný rok by bylo po­žeh­nání. Však víte, máte no­mi­nální přá­tele, ale ka­ma­rá­díte se s nimi ze stej­ného důvodu, proč byste se ka­ma­rá­dili se Sta­li­nem. Moje for­ma­tivní roky jsou po všech strán­kách po­va­žo­vány za ztra­cené.)

Mi­mo­cho­dem, tahle li­ta­nie nemá vyznít jako oto­čení nože v ráně, jako cy­nické ví­těz­ství v bitvě o to, kdo se stane králem vý­pusti splašků, ale jako me­di­tace nad dal­šími dopady Toho Všeho. Pro mě se spo­le­čen­sky změ­nilo pra­málo. Pro jiné může být pře­sko­čený rok těžko sne­si­tel­ným utr­pe­ním.

(Ale když mi při­padá, že je třeba přidat tuhle codu, asi to nebude úspěch.)

To mě vrací zpátky k otázce co o Tom Všem budeme vy­prá­vět my. Za deset let, za dvacet, jako se­schlí starci v ky­ber­ne­tické bu­douc­nosti. Osobně dávám peníze na to, že nic. Ne pro­tože by nebylo co říct, to všechno bude zkom­pi­lo­váno v tlustých kni­hách, za­chy­cu­jí­cích velký obraz ka­ta­strofy ve zpo­ma­le­ných zá­bě­rech, ale proto že na lidské úrovni, z žabí per­spek­tivy, je to tak nudné a fádní: pří­rodní po­hroma a kri­mi­nální di­le­tant­ství vlády roz­ta­žené do víc jak jed­noho roku. Jde o po­zvolný proces, který nemá žádné hrany, žádné jasně de­fi­no­vané udá­losti. Křivka se zvedá po­stupně. Při při­blí­žení na úroveň dní vždy vypadá hladce. Šokem mohly být první týdny, první pří­valy in­for­mací, když se zprávy změ­nily na Virus celý den, každý den, ale i to je ne­ostrá hra­nice.

Jsou tu pří­běhy, že někomu umřel blízký, někdo zkra­cho­val kvůli opat­ření, někdo se oženil v těch pár týd­nech, kdy opat­ření po­vo­lila, ale i ty, tipuji, budou jen osa­mo­cené tečky na prázdné mapě. Po­všechně, jako po­pu­lace, ne­bu­deme mít co po­vě­dět.

Celá tahle věc je proces, nejde o ato­mic­kou udá­lost, krys­ta­licky jasnou, jako čiré zimní ráno, kdy mráz štípe v nose, k níž se můžeme vracet. Všichni si pa­ma­tu­jeme 11. září, ale za­po­mí­náme, že válka v Af­ghá­nistánu běží už 19 let. Když proces pro­bíhá, jednak o něm nesly­šíme a druhak se nedá snadno po­jmout myslí jako celek.

(Tohle je také důvod, proč ba­bi­šovi ne­pro­spívá styl, kdy se něco na­plá­nuje předem a pak se jede podle plánu – nemůže vy­pa­dat, že osobně koná, nemůže vy­tvá­řet dis­krétní udá­losti a sbírat za ně po­li­tické body.)

Kdy­bych si tu ne­po­zna­me­nal ně­které pocity, které jsem v té době vnímal s in­ten­zi­tou, která se jevila jako ne­za­po­me­nu­telná, vy­tra­tily by se v šumu času a roz­kladu paměti. Co si z Toho Všeho budeme pa­ma­to­vat za deset let? Které ze vzpo­mí­nek budou hodné pří­běhu?

Kdyby všech ±30000 obětí ze­mřelo za týden, všichni bychom si to pa­ma­to­vali, všichni bychom si nesli vzpo­mínku na straš­livý týden, učilo by se o tom ve ško­lách, byl by to den smutku, vy­tvo­řily by se kolem toho ri­tu­ály, mělo by to dopad. Ale stejné ztráty, které při­nesly stejné množ­ství smutku, roz­ta­žené do jed­noho roku rozředí udá­lost na proces a s nimi pří­běhy, které můžeme vy­prá­vět.

píše k47 & hosté, ascii@k47.cz