k47.cz
koronavirus výběr foto Praha povídky kultura
TECH ▞▞ kolo | twitter RSS
««« »»»

Zoufalství, beznaděj a strach v dobách koronaviru

8. 4. 2020 — k47 (♪)

Ve filmu Threads je jedna na­prosto fan­tas­tická scéna, kterou jsem naplno do­ká­zal ocenit až teprve teď. Mladý pár se na­stě­huje do nového bytu, spo­lečně škrá­bou starou barvu ze zdí a v tom se žena roz­pláče. Ne­u­vě­ři­tel­nou sílu jed­no­du­ché scéně dodává ne­u­tu­cha­jící šum zpráv o zhor­šu­jí­cím se stavu v Iráku, o kon­fliktu mezi USA a So­vět­ským Svazem, zmi­zení ame­rické po­norky a po­u­žití tak­tické ja­derné zbraně. Život jde dál, nuk­le­ární ho­lo­kaust se pomalu rýsuje na obzoru, každý den se zdá, že si­tu­ace je vždy horší než včera a konec světa se blíží. V této ne­u­tu­cha­jící baráži zlo­věst­ných zna­mení člověk cítí bez­na­děj a bezmoc, je jako hadrová pa­nenka na hla­dině roz­bou­ře­ného moře, sám nic ne­do­káže změnit, nemůže od­vrá­tit proud dějin z to­bo­gánu apo­ka­ly­psy. Jaký smysl má cokoli dělat, když všechno bude zni­čeno? Tohle všechno ta jedna drobná scéna v Threads per­fektně vy­stihne.

Píše se rok 2020 a my se na­chá­zíme v uni­kát­ním bodě dějin, kdy světem otřásá pan­de­mie, která se možná v ko­lek­tiv­ním po­vě­domí lid­stva na dal­ších sto let usadí po boku Špa­něl­ské chřipky. Možná.

Co na mě doléhá z in­ter­netů, tak ně­kteří z nás za­čí­nají cítit ex­trémní úzkost, po­ci­ťují strach, do­sta­vují se noční můry, do­lé­hají na ně dlouhé dny izo­lace. Ne­u­tu­cha­jící pochod apo­ka­ly­psy je pomalu ohlo­dává, den za dnem, zprávu za zprá­vou, tisíc na­ka­že­ných za ti­sí­cem, jak se pa­to­gen ne­za­sta­vi­telně do­stává blíž a blíž, smyčka se sta­huje a dny samoty se pro­dlu­žují.

Potom, co jsem napsal Musíme něco dělat!, se mi ozval ███████████████ a řekl něco, co mě ne­na­padlo – dal hyper-reakci tech­no­lo­gické ko­mu­nity do sou­vis­losti s kom­pen­zací ztráty kon­t­roly. Pro­gra­má­toři a po­dobná IT se­branka se oby­čejně veze na vr­cholku vlny, co se týká €€€ a pri­vi­le­gií a nemají to nijak těžké. Jedině lidé z tohoto škra­loupu spo­leč­nosti si stě­žují, že je he­ad­hun­teři příliš nad­há­nějí a příliš jim na­bí­zejí práci. Ztráta kon­t­roly nad bu­douc­ností a ži­vo­tem pak může vést k pře­hnané reakci, kdy cítí po­třebu vy­ře­šit ko­ro­na­vi­rus. Na­proti tomu u lidí z jiných strat, kteří nemají tak ob­rov­skou jis­totu v bez­pro­blé­mový život bez strá­dání, se ko­ro­na­vi­rová hrůza může pro­je­vit po­ci­tem bez­na­děje, bez­vý­znam­nosti a chát­ra­jí­cího psyché.

Sám sle­duji dění kolem ko­ro­na­viru skoro tři měsíce. Každý den. Ně­ko­lik hodin denně. Dost možná jsem nad tím strá­vil kolik? Týden bi­o­lo­gic­kého času? Dva? Roz­hodně víc než bych měl. Nikdy jsem ne­pod­lehl iluzi, že to je jen taková slabá chřipka, která ne­stojí za řeč, brzy přejde a sama vyšumí do ztra­cena, ale také jsem nikdy ne­cí­tit hrůzu nebo strach nebo zdr­cu­jící pocit bez­moci. COVID za­ne­chal po­zo­ru­hodně malý psy­cho­lo­gický efekt. Kdo nikdy neměl žádný spo­le­čen­ský život, nemůže na­jed­nou osamět.

Celý život jsem se snažil vy­po­řá­dat s pros­tým faktem, že nad osudem a bu­douc­ností nemám žádnou kon­t­rolu. Jsem bez­mocný, sám ne­do­kážu nic změnit, od­vrá­tit ne­od­vratné síly mle­cích kol spo­leč­nosti a roz­marů lhos­tej­ného kosmu. Do­konce i nad vlast­ním ži­vo­tem, myslí a psy­chi­kou máme jen mi­ni­mální kon­t­rolu. Kdo někdy ████████████████████████████████████████, které začal po­va­žo­vat za sou­část své iden­tity, jen aby ██████████████████████████████ a pro­blémy se na­jed­nou zcela vy­pa­řily a nikdy se už ne­vrá­tily, to jistě po­tvrdí. Nad tímhle aspek­tem vlastní mysli také neměl žádnou vládu. Jak vy­ře­šit tenhle zá­sadní kon­flikt? Nad ex­ter­ním světem a i sebou máme jen mi­ni­mum kon­t­roly. Možná, že když tohle do­ká­žeme při­jmout, lhos­tej­nost kosmu nemusí pů­so­bit jako smr­tící váha, která nás drtí.

Nechci tady před­stí­rat, že dis­po­nuji ně­ja­kým ne­u­vě­ři­tel­ným zdro­jem vnitřní síly, ani zda­leka, je to jen re­zig­nace, cel­ková & kom­pletní; ne­do­kážu změnit nic, to je všechno.

Tři roky zpátky ████████████████████ Všechno mi přišlo ztra­ceno, žádná naděje na lepší svět, při­pa­dalo mi, že se na­chá­zíme na konci cesty. ██████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████

Pan­de­mie ko­ro­na­viru působí po­dobně — jde o ex­terní zá­le­ži­tost tam venku, stane se tak jako tak a sám na ni nemám téměř žádný vliv. Špatné zprávy zna­me­nají jen málo, ohla­šují ne­vy­hnu­telné, nemá smysl se jimi nechat otřá­sat.

Když se na to díváte takhle, na bez­na­děj, strach a úzkost zbývá jen velice málo místo.

píše k47 & hosté, ascii@k47.cz