k47.cz
výběr kolo foto Praha povídky kultura
TECH ▞▞ | twitter RSS
««« »»»

Za čárou

25. 9. 2020 — k47

HST napsal Rum Diary, když mu bylo 22 let. V něm se věnuje stra­chu ze stár­nutí a going over the hill. Všichni tam míříme, za kopec a do Zá­pad­ních zemí, HST je už 15 let mrtvý, stře­lil se do hlavy. V dopise na roz­lou­če­nou napsal:

No More Games. No More Bombs. No More Wal­king. No More Fun. No More Swi­m­ming. 67. That is 17 years past 50. 17 more than I needed or wanted. Boring. I am always bitchy. No Fun — for any­body. 67. You are get­ting Greedy. Act your age. Relax — This won't hurt.

Jo. Hmm. Pravda, po­stu­pu­jící věk při­náší samá pře­kva­pení. Třeba to, že si velkou část úrazů za­čnete po­ři­zo­vat ve spánku, ne během ne­bez­peč­ných ak­ti­vit, kdy se jako mladý muž s po­ci­tem ne­zra­ni­tel­nosti vy­smí­váte smrti. Teď se pro­bu­dím a bolí mě páteř, mám ochr­nu­tou půlku ob­li­čeje, pa­ra­ly­zo­va­nou jednu ruku od ramena dolů, ztra­til jsem čich, mám otok mozku, silně kr­vá­cím z více než jed­noho těl­ního otvoru sou­časně a to je teprve za­čá­tek. Jak se to mohlo stát? Spánek by měl být časem, kdy se tělo hojí, kdy se rány za­ce­lují a ne­vzni­kají nové.

A pak se na vy­šet­ření doktor zeptá, kde jsem přišel k pro­mi­nentní jizvě. Pře­ska­ko­val jsem plot. On na to ne­pří­tomně za­mumlá „Ve vašem věku?“ Otázka zů­stane viset ve vzdu­chu. Tak na to pozor. Můžu být ±na půli cesty za osudem HST, s bro­kov­nicí v ruce a roz­hod­nu­tím odejít s pa­rá­dou, ale tohle se nedělá. Nic jsem po­cho­pi­telně neřekl. S člo­vě­kem, který drží určité tes­ti­ku­lární části vašeho těla v dlani a cítí se se­be­jistě na ne­zá­vazné klá­bo­sení, se ne­po­le­mi­zuje.

Zů­stalo mi to v lebce. Ne jako mra­zivé a ne­pří­jemné při­po­me­nutí našich roz­klá­da­jí­cích se tě­les­ných schrá­nek, ale jako něco nového, co jsem ještě nesly­šel. Pa­ma­tuji si docela jasně na dobu, kdy mě nác­ti­letí začali sa­mo­volně a bez do­nu­cení zdra­vit. To bylo nové. Ne­če­kané. Za­jí­mavé. Ale stalo se to. Na­ko­nec se všichni do­čkáme všeho.

Vše, co se zdá tak ne­ko­nečně daleko, se jedno pře­houpne přes ostří in­fi­ni­te­zi­mál­ního teď a navěky se stane mi­nu­lostí. Mládí, tolik fe­ti­ši­zo­vané, zmizí jako lusk­nu­tím prstů a ne­zů­stane nikdo, kdo by vy­prá­věl náš příběh.

Čas je bi­zarní kon­cept. Ne­ko­nečný, be­ze­dný, hla­dový.

Když jsem poprvé slyšel Time od Pink Floyd, tak to mě málem roz­lá­malo na kousky.

And then one day you find ten years have got behind you
No one told you when to run, you missed the star­ting gun

Osm, deset, dva­náct let a co se vlastně stalo? Nic moc.

píše k47 & hosté, ascii@k47.cz