Vládneme, nerušit
Jednou z nejlepších knížek, kterou jsem v poslední době četl, je Vládneme, nerušit. Jde o klasiku zaobírající se politickou situací v mladé České republice a na mušku si bere především kritické roky 1998-2002, kdy platila opoziční smlouva a ČSSD s ODS se dohodli, že si nepůjdou po krku. Vzniklo tak politické bezvětří bez opozice jejího korektivního vlivu, a politické čachry, korupce a prorůstání stran do státního aparátu jen bujelo.
Kniha se čte jedním dechem. Doslova. Třeba kapitola o změně volebního zákona, kdy se ČSSD a ODS snažily de facto vytvořit systém dvou stran, zničit menší politická uskupení a na věky sebe zakonzervovat jako jediné dvě alternativy, byla nervák. Všichni víme, jak to dopadlo, ale přesto…
Pro ty, kteří na přelomu milénií nebyli maličtí pulci, je zajímavá informace, že se Klaus a Zeman vůbec nezměnili. Klausovo brojení proti občanské společnosti a Zemanovy výpady proti ní nejsou ani zdaleka nové. Jde jen o součást jejich šílenství & strategie už od konce devadesátých let. Když Zeman říká (pardon, „glosuje“), že Milion chvilek není demokratický, chce jen, aby mu do jeho politické moci nikdo nekecal. Nejde o nic nového, říkal to vždy, jen kdysi do toho zaplétal lživé a šílené konspirace vycucané z prstu.
Klaus je pak paranoidní, zcela zapředen do vlastního mýtu, který začíná sarajevským atentátem, o tom, že jen on představuje hráz proti socialismu, iluzornímu externímu nebezpečí, kolem kterého stavil vlastní brand jediného politika se zdravou myslí zrazovaného všemi ostatními – politiky, médii, novináři, elitami.
Pro ně to byl vždy jen boj a moc a vliv a nechtějí, aby jim kdokoli stál v cestě. Zas a znovu se ukazuje, že proti-demokratické pro ně znamená „někdo mi do toho kecá a to se mi nelíbí“. Také se ukazuje masivní dávka pokrytectví – proti něčemu brojí, ale jakmile se dostanou k moci, začnou dělat přesně to. Jen boj o moc. Nic víc. Žádné principy.