Užovka obojková

Když jsem se vrátil, bylo po akci. U plotu nenápadně stál plastový sud a jeho dně čekal nezvaný návštěvník.

„Chytili jsme užovku.“

Nahnul jsem se nad sud a hele opravdu, ležela tam Užovka obojková. Nevím, co jsem čekal, ale z nějakého důvodu rozhodně ne skutečného hada, stále nabobtnalého z toho, jak mu poslední sousto, jakýsi hlodavec, cestuje trávícím ústrojím.

Užovky nejsou jedovaté, ale když se k nim dostanete příliš blízko a připadají si v ohrožení bez možnosti úniku (jako třeba na dně sudu), začne divoce syčet, funět nafukovat se a naznačovat útok. Kdybych nevěděl co a jak, působilo by to docela nebezpečně.

A takhle si tu žijeme.