k47.cz
výběr kolo foto Praha povídky kultura
TECH ▞▞ | twitter RSS
««« »»»

Učit se, učit se, učit

3. 7. 2020 — k47

Právě čtu Di­gi­tální de­menci o ne­ga­tiv­ních efek­tech vše­ob­jí­ma­jící di­gi­tální re­a­lity. Zatím jsem se daleko ne­do­stal, pro­tože skoro vý­hradně čtu v če­kár­nách or­di­nací a ne­moc­nic a i když fronty bývají dlouhé, je to pořád málo. Nicméně, teď není dů­le­žité, kde a za jakých okol­ností čtení pro­bíhá, chci se zmínit o za­čátku knihy, který si za­běhne k neu­ro­lo­gii učení. Mozek je fan­tas­tický me­cha­nis­mus, ne­u­vě­ři­telně plas­tický a při­způ­so­bivý, stále při­pra­vený se měnit v zá­vis­losti na nových sti­mu­lech. Ob­tížné du­ševní úkoly vedou ke zlep­šení jeho stavu. Když mu dáte na práci něco slo­ži­tého, najde vy­u­žití pro ne­u­stále vzni­ka­jící nové neu­rony, které pře­žijí a jsou za­po­jeny do stá­va­jící sítě.

Autor Man­fred Spi­t­zer po­pi­suje učení jako po­stupné pro­hlu­bo­vání pa­mě­ťo­vých stop. Po­vr­chový kon­takt s ur­či­tou látkou za­ne­chá jen mělkou stopu, jedním uchem dovnitř, druhým ven. Opa­ko­vání a úsilí nese ovoce, jen to trvale změní struk­turu neu­ro­nové sítě. Jestli se chcete něco naučit, musíte se té­ma­tem hlu­boce za­bý­vat a opa­ko­vaně se k němu vracet.

Uvádí pří­klad s di­gi­tál­ními ta­bu­lemi ve ško­lách. Ta do­vo­lují kouzla, která by byla na kří­do­vých ta­bu­lích při­nej­lep­ším ne­prak­tická. Navíc si žáci ne­musejí nic pře­pi­so­vat do sešitů, všechno je di­gi­tální a co na tabuli to v „cloudu“. Přesně v tom ale spo­čívá kámen úrazu. Du­ševní úsilí nutné pro šo­lí­chání na digi-tabuli je ne­změrně menší než při ana­lo­go­vém troj­hmatu pře­číst – za­pa­ma­to­vat – zapsat. Jde o tři body kon­taktu s in­for­mací a ty do­hro­mady vy­tvoří hlubší sen­zo­mo­to­rický otisk a pa­mě­ťo­vou stopu.

Mám k tomu anekdotu, která to po­tvr­zuje. Na střední jsme jeden rok do­stali zbrusu nového uči­tele češ­tiny a ten všechny do­nu­til si dělat po­drobné po­známky. Ne­vzpo­mí­nám si jaké do­nu­co­vací pro­středky použil, pro­tože ne­za­ne­chal dojem člo­věka, který si chce při­dě­lá­vat práci, ale na tom teď ne­sejde. Vzpo­mí­nám si na­prosto jasně, jako kdyby to bylo včera, že jsem si látku toho roku pa­ma­to­val mnohem lépe než v jiných letech. Po­slou­chat, pře­mýš­let, zkon­den­zo­vat, zapsat. Bylo po­třeba vě­no­vat více du­ševní námahy a ne­ne­chat se jen nést.

Vy­svět­lit, sepsat a/nebo zre­ka­pi­tu­lo­vat nabité zna­losti má po­zi­tivní dopad. Sekce wi­ki­pe­dic­kých fak­to­idů na k47čce nebo 0xDE­AD­BEEF blog je přesně k to­muhle. Není to jejich účel, ale bude to po­zi­tivní dů­sle­dek. Ně­které věci, které jsem se tu snažil se­sumí­ro­vat do vět, mi stále zů­stá­vají v paměti, jako žvý­kačka při­le­pená ze­vnitř lebky. Ka­ta­strofa si­biř­ských trapů, případ Tamam Shud, Konrád Zuse, priony, chro­mo­zo­mický Adam a mi­to­chon­dri­ální Eva. Snad to vydrží.

Také mám pocit, že vždy, když přečtu nějaký paper, se nikdy ne­vy­platí být líný a spo­ko­jit se s po­ci­tem, že mi to dává smysl v hlavě. Musím se po­ku­sit to vy­svět­lit krok za krokem nebo in­for­mace nějak apli­ko­vat, jinak to může být ztra­cený čas. Bez toho se­sumí­ro­vání by se to z hlavy mohlo velice rychle vy­pa­řit.

A pokud chcete líp myslet, vy­jeďte na kole. Fy­zická námaha má po­zi­tivní (a po pra­vi­del­ném cvi­čení trvalý) dopad na ko­gni­tivní funkce mozku.

píše k47 & hosté, ascii@k47.cz