k47.cz
výběr foto Praha povídky kultura
TECH ▞▞ kolo | twitter RSS
««« »»»

Smeteni supernovou

17. 1. 2020 — k47 (♪)

Kdyby Země byla tečka o prů­měru jeden mi­li­metr, nej­bližší místo mimo slu­neční sou­stavu, kde se te­o­re­ticky může na­chá­zet život (ale ne­na­chází), by bylo na po­břeží Grón­ska. Jo, uhodli jste, tohle bude další díl se­ri­álu „jak se nás vesmír snaží všechny zabít“.

Místo, o kterém je řeč, jsou pla­neta obí­ha­jící Pro­xima Cen­tauri. I když se na­chází v oby­va­telné ob­lasti, drobný pro­blém spo­čívá v tom, že kolem své hvězdy obíhá vá­za­nou rotací, kdy na jedné po­lo­kouli bude za­tra­cené vedro a na druhé za­tra­cená zima + Pro­xima patří mezi ná­silně pro­měn­livé hvězda a může své pla­nety jednu chvíli péct do­zla­tova a druhou je nechat umrz­nout. Žádný život tady.

Další nej­bliž­ším kan­di­dá­tem na oázu života za tro­jicí Cen­tauri je Bar­nar­dova hvězda asi o po­lo­vinu dál než Pro­xima, v našem srov­nání s mi­li­me­t­ro­vou Zemí leží kdesi v Af­ghá­nistánu. Sa­mo­zřejmě nějaké pla­nety můžou po­le­to­vat v tem­notě me­zihvězd­ného pro­storu, ale ty jsou pro život víc než ne­hos­tinné. Na nich se za­sta­víte, jen když po­tře­bu­jete hodně ledu do gin\tonicu.

Vesmír je ne­u­vě­ři­telně velký, prázdný1 a lhos­tejný. Může nás zni­čeho nic se­žeh­nout záblesk gama záření z blízké su­per­novy a nic s tím ne­na­dě­láme.

Re­a­lis­tická sci-fi za­sa­zená ve sku­teč­ném kosmu by byla ne­u­vě­ři­telně nudná, všude je to strašně daleko a všude je to stejné jako všude jinde. Vět­šinu času by hrdina v lepším pří­padě strá­vil v kry­ospánku a do­ra­zil stovky let poté, co kon­flikt ode­zněl, do nového světa, kte­rému ne­ro­zumí nebo v tom horším by na lodi zemřel a do cílové desti­nace do­ra­zili jeho pra-pra-prav­nuci zni­čení dlou­hým po­by­tem v nulové gra­vi­taci, bez svalů, s kostmi jako jogurt a v těle víc ra­ko­vin­ných nádorů než uži­tečné tkáně.

Před­stava, že je tohle všechno vy­tvo­řeno s námi v mysli nebo do­konce pro nás, je směšná. Na­prostá vět­šina vesmíru nás zabije. Do­konce i ta naše modrá koule není moc pří­vě­tivá. Na 71% po­vrchu bez žaber ne­mů­žeme žít. Část toho zbytku je zase příliš stu­dená, na Antark­tidě tep­lota padá na -98°C. Do toho nad námi ne­u­stále visí rizika, která můžou naší slav­nou ci­vi­li­zaci vy­ma­zat z his­to­rie. Výbuch blízké su­per­novy bude vy­pa­dat pů­so­bivě, na obloze se objeví nové těleso jasné jako měsíc, která je vidět i za dne, ale můžu to být špatné zprávy. Gama záření po­škodí ozo­no­vou vrstvu, otevře nás riziku kos­mické ra­di­aci na eko­sys­tém a tak po­dobně. V ne­bez­pečné blíz­kém okolí se po­hy­buje jen 6 ri­zi­ko­vých hvězd a ne­vy­padá to, že by se jim extra chtělo ex­plo­do­vat. Riziko přesto není nulové.

Ale i přes všechny tyto ná­znaky, že nás kosmos chce zabít, to může vy­pa­dat, že byl na­vr­žen pro in­te­li­gentní život. Předně je tu vůbec možný. Fun­da­men­tální fy­zi­kální kon­stanty mají takové hod­noty, že můžou vznik­nout ga­la­xie, hvězdy, pla­nety, or­ga­nická chemie, život, lidé a Linus Tor­valds. Kdyby měli trochu jiné hod­noty, nic z toho by nebylo možné, skoro jako kdyby je někdo spe­ci­ficky zvolil pro nás.

Řešení to­ho­hle hla­vo­lamu může být velice prosté: Abychom mohli po­zo­ro­vat vesmír, musíme se na­chá­zet v ta­ko­vém, který umož­ňuje vznik po­zo­ro­va­telů. Pokud je kosmos špat­ného typu, kdy se velice rychle zhroutí nebo v něm nikdy ne­vznik­nou atomy, ne­mů­žeme v něm exis­to­vat a proto ho ne­mů­žeme po­zo­ro­vat. To dává smysl. Z toho vy­plývá, že náš vesmír musí být ten správný a spe­ci­álně vy­la­děný. V jiném bychom ne­vznikli. Tomuto způ­sobu uva­žo­vání se říká an­tro­pický prin­cip.

To dobře pasuje do teorie ne­ko­nečné in­flace, která ±po­stu­luje, že vesmíry vzni­kají ne­u­stále, vět­ši­nou špatné, divné, ne­schopné vy­tvo­řit velké struk­tury nebo kom­plexní mo­le­kuly, ale někdy se to povede a vý­sled­kem jsou ži­vo­či­chové du­ma­jící, proč jejich pla­neta nebo kosmos vypadá, že byl spe­ci­ficky na­vr­žen pro ně.

Nejsme spe­ci­ální, jen jsme měli ob­rov­ské štěstí. Tedy aspoň zatím.


  1. Gi­gan­tická blízká hvězda Be­tel­ge­uze je 160mi­li­on­krát větší než slunce, ale prů­měr­nou hus­to­tou nižší než nej­lepší vakuum, jakého jsme kdy do­sáhli na Zemi.
píše k47 & hosté, ascii@k47.cz