Smeteni supernovou

Kdyby Země byla tečka o průměru jeden milimetr, nejbližší místo mimo sluneční soustavu, kde se teoreticky může nacházet život (ale nenachází), by bylo na pobřeží Grónska. Jo, uhodli jste, tohle bude další díl seriálu „jak se nás vesmír snaží všechny zabít“.

Místo, o kterém je řeč, je planeta obíhající kolem Proxima Centauri. I když se nachází v obyvatelné oblasti, drobný problém spočívá v tom, že kolem své hvězdy obíhá vázanou rotací, kdy na jedné polokouli bude zatracené vedro a na druhé zatracená zima + Proxima patří mezi násilně proměnlivé hvězda a může své planety jednu chvíli péct dozlatova a druhou je nechat umrznout. Žádný život tady.

Další nejbližším kandidátem na oázu života za trojicí Centauri je Barnardova hvězda asi o polovinu dál než Proxima, v našem srovnání s milimetrovou Zemí leží kdesi v Afghánistánu. Samozřejmě nějaké planety můžou poletovat v temnotě mezihvězdného prostoru, ale ty jsou pro život víc než nehostinné. Na nich se zastavíte, jen když potřebujete hodně ledu do gin\tonicu.

Vesmír je neuvěřitelně velký, prázdný¹ a lhostejný. Může nás zničeho nic sežehnout záblesk gama záření z blízké supernovy a nic s tím nenaděláme.

Realistická sci-fi zasazená ve skutečném kosmu by byla neuvěřitelně nudná, všude je to strašně daleko a všude je to stejné jako všude jinde. Většinu času by hrdina v lepším případě strávil v kryospánku a dorazil stovky let poté, co konflikt odezněl, do nového světa, kterému nerozumí nebo v tom horším by na lodi zemřel a do cílové destinace dorazili jeho pra-pra-pravnuci zničení dlouhým pobytem v nulové gravitaci, bez svalů, s kostmi jako jogurt a v těle víc rakovinných nádorů než užitečné tkáně.

Představa, že je tohle všechno vytvořeno s námi v mysli nebo dokonce pro nás, je směšná. Naprostá většina vesmíru nás zabije. Dokonce i ta naše modrá koule není moc přívětivá. Na 71% povrchu bez žaber nemůžeme žít. Část toho zbytku je zase příliš studená, na Antarktidě teplota padá na -98°C. Do toho nad námi neustále visí rizika, která můžou naší slavnou civilizaci vymazat z historie. Výbuch blízké supernovy bude vypadat působivě, na obloze se objeví nové těleso jasné jako měsíc, která je vidět i za dne, ale můžu to být špatné zprávy. Gama záření poškodí ozonovou vrstvu, otevře nás riziku kosmické radiaci na ekosystém a tak podobně. V nebezpečné blízkém okolí se pohybuje jen 6 rizikových hvězd a nevypadá to, že by se jim extra chtělo explodovat. Riziko přesto není nulové.

Ale i přes všechny tyto náznaky, že nás kosmos chce zabít, to může vypadat, že byl navržen pro inteligentní život. Předně je tu vůbec možný. Fundamentální fyzikální konstanty mají takové hodnoty, že můžou vzniknout galaxie, hvězdy, planety, organická chemie, život, lidé a Linus Torvalds. Kdyby měli trochu jiné hodnoty, nic z toho by nebylo možné, skoro jako kdyby je někdo specificky zvolil pro nás.

Řešení tohohle hlavolamu může být velice prosté: Abychom mohli pozorovat vesmír, musíme se nacházet v takovém, který umožňuje vznik pozorovatelů. Pokud je kosmos špatného typu, kdy se velice rychle zhroutí nebo v něm nikdy nevzniknou atomy, nemůžeme v něm existovat a proto ho nemůžeme pozorovat. To dává smysl. Z toho vyplývá, že náš vesmír musí být ten správný a speciálně vyladěný. V jiném bychom nevznikli. Tomuto způsobu uvažování se říká antropický princip.

To dobře pasuje do teorie nekonečné inflace, která ±postuluje, že vesmíry vznikají neustále, většinou špatné, divné, neschopné vytvořit velké struktury nebo komplexní molekuly, ale někdy se to povede a výsledkem jsou živočichové dumající, proč jejich planeta nebo kosmos vypadá, že byl specificky navržen pro ně.

Nejsme speciální, jen jsme měli obrovské štěstí. Tedy aspoň zatím.

1. Gigantická blízká hvězda Betelgeuze je 160milionkrát větší než slunce, ale průměrnou hustotou nižší než nejlepší vakuum, jakého jsme kdy dosáhli na Zemi.