k47.cz
výběr kolo foto Praha povídky kultura
TECH ▞▞ | twitter RSS
««« »»»

Případ Semmelweis

3. 11. 2020 — k47

Příběh Ignáce Semmelweise je per­fektní. Slouží jako de­mon­strace toho, že ne­stačí mít pravdu, člověk ji musí prodat ostat­ním, aby s její pomocí změnil svět k lep­šímu. Semmelweis, který v době před Pas­teu­rem, Kochem a Lis­te­rem, kdy teorie mi­k­robů jako pře­na­šečů chorob nebyla známa, roz­po­znal, že ho­rečku omlad­nic způ­so­buje jakýsi ne­vi­di­telný agent, který se pře­náší na rukách dok­torů z pi­tevny na po­rodní sál, a za­chrá­nil životy mnoha matek, by o tom mohl dlouho vy­prá­vět, kdyby nebyl víc jak 150 let mrtvý.

Příběh se má takhle: Pra­co­val ve Vídni, kde se na­chá­zely dvě po­rodní kli­niky, v jedné umí­ralo 10% žen (ale v ně­kte­rých mě­sí­cích až 30%), v druhé „jen“ 4%, stále hro­zivě vysoké číslo, ale více úměrné stan­dar­dům doby.

To mu vrtalo hlavou: Proč na jedné kli­nice umírá o tolik víc žen? Něco to muselo způ­so­bo­vat. Něco muselo být jinak. Po­stupně eli­mi­no­val všechny pro­měnné a zů­stala jen jediná: kdo v které kli­nice pra­co­val. V jedné u porodů asis­to­valy jen po­rodní báby, tam byla úmrt­nost malá, v druhé asis­to­vali stu­denti me­di­cíny a ti k po­ro­dům na­klu­sá­vali přímo od pitev. A v té době, pro­tože se ne­vě­dělo o bak­te­ri­ích a virech, jako pře­na­še­čích in­fekcí, se ne­za­tě­žo­vali mytím rukou nebo ste­ri­li­zací ná­strojů. Chi­rurg bral svůj plášť ztvrdlý za­schlou krví a jinými te­ku­ti­nami jako odznak pro­fese.

Semmelweis si uvě­do­mil, že může jít právě o kon­ta­mi­naci ja­ký­misi ne­vi­di­tel­nými čás­teč­kami z pi­tevny. Zavedl an­ti­se­psi a mytí rukou chlo­ro­vým vápnem, úmrt­nost v jeho po­rod­nici po­klesla z deseti pro­cent pod jedno pro­cento a za­chrá­nil tak životy mnoha matek. Ale všichni ho ig­no­ro­vali. A nejen to: zne­va­žo­vali ho a brali no­vá­tor­ské myš­lenky jako útok na svou čest. Gentle­man přece nemohl mít špi­navé ruce. Jeho pravda na­ra­zila na za­ve­dená lé­kař­ská dogmata té doby a lidé me­zi­tím umí­rali.

Třeba Ame­rický pre­zi­dent James A. Gar­field po pokusu o aten­tát zemřel na ná­sledky in­fekce v roce 1881 (16 let po Semmelwei­sovi). Smrt způ­so­bili dok­toři, kteří se sna­žili najít kulku a v ráně šát­rali špi­na­vými prsty. Pro­jek­til ne­na­šli a uspí­šili pre­zi­den­tův skon.

Pro­blém spo­čí­val v tom, že Semmelweis před­běhl dobu. Pas­teur s Lis­te­rem ještě ne­roz­vi­nuli teorii mi­k­robů, a Semmelweis ne­po­dal vy­svět­lení me­cha­nismu pře­nosu. Přesto jeho vý­sledky mlu­vily za vše – po za­ve­dení an­ti­se­pse úmrt­nost ra­zantně spadla. (Je to jako s mapou/te­ri­to­riem: teorie nemusí být správná nebo kom­pletní, aby byla uži­tečná.) Ani to ne­sta­čilo, aby byla jeho praxe ak­cep­to­vána. Je to hořká ironie: dok­toři jsou tu od toho, aby za­chra­ňo­vali životy, ale od­mí­tali něco, co by jim po­mohlo být efek­tiv­nější v jejich po­slání.

Semmelweis ne­do­ká­zal své po­znatky vy­svět­lit a předat dál a kri­tiku, které nebylo málo, bral velice špatně. Byl roz­hoř­čený lhos­tej­ností lé­kař­ské ko­mu­nity. Bránil se, oháněl se ne­vy­bí­ra­nými výrazy a pro­vá­děl ostré útoky na své od­půrce a na­zý­val je ne­zod­po­věd­nými vrahy. Dává to smysl, apli­kace an­ti­se­pse za­chrá­nila životy, viděl to na vlastní oči, měl data a měl důkazy, ale nic, ne­zá­jem.

Navíc dle všeho byl ne­sne­si­telný, každou kon­ver­zaci ob­rá­til k tématu ho­rečky omlad­nic. Jeho cho­vání se dál zhor­šo­valo, po­stupně začalo iri­to­vat jeho kolegy. Začal pít, trávil čas od rodiny, někdy ve spo­leč­nosti pro­sti­tutky.

Pak ná­sle­do­valo údajné ner­vové zhrou­cení, ko­le­gové ho šoupli do psy­chi­at­rické lé­čebny, kde za 14 dnů zemřel na ná­sledky hrubého za­chá­zení opa­t­ro­va­telů. Když se po­kou­šel odejít, byl surově zmlá­cen ochran­kou, na­vle­čen do svě­rací ka­zajky a zavřen v po­tem­nělé cele. V té době byla v plen­kách nejen pre­vence in­fekcí, ale i psy­chi­atrie. Kromě ka­zajky „léčba“ spo­čí­vala v po­lé­vání le­do­vou vodou a po­dá­vání ri­ci­no­vého oleje, pro­jí­madla.

Takže tak.

Semmelweis měl pravdu a byl za ní od­mí­tán. To ale ne­zna­mená, že když je někdo od­mí­tán, tak musí mít pravdu, jako na­pří­klad pra­o­tec anti-psy­chi­atrie Thomas Szasz. Tomu se říká Ga­li­leův gambit a jde o způsob jak va­li­do­vat vlastní po­mý­lené názory.


(Z větší části pře­lo­ženo z an­g­lické wi­ki­pe­die)

píše k47 & hosté, ascii@k47.cz