Případ Semmelweis

Příběh Ignáce Semmelweise je perfektní. Slouží jako demonstrace toho, že nestačí mít pravdu, člověk ji musí prodat ostatním, aby s její pomocí změnil svět k lepšímu. Semmelweis, který v době před Pasteurem, Kochem a Listerem, kdy teorie mikrobů jako přenašečů chorob nebyla známa, rozpoznal, že horečku omladnic způsobuje jakýsi neviditelný agent, který se přenáší na rukách doktorů z pitevny na porodní sál, a zachránil životy mnoha matek, by o tom mohl dlouho vyprávět, kdyby nebyl víc jak 150 let mrtvý.

Příběh se má takhle: Pracoval ve Vídni, kde se nacházely dvě porodní kliniky, v jedné umíralo 10% žen (ale v některých měsících až 30%), v druhé „jen“ 4%, stále hrozivě vysoké číslo, ale více úměrné standardům doby.

To mu vrtalo hlavou: Proč na jedné klinice umírá o tolik víc žen? Něco to muselo způsobovat. Něco muselo být jinak. Postupně eliminoval všechny proměnné a zůstala jen jediná: kdo v které klinice pracoval. V jedné u porodů asistovaly jen porodní báby, tam byla úmrtnost malá, v druhé asistovali studenti medicíny a ti k porodům naklusávali přímo od pitev. A v té době, protože se nevědělo o bakteriích a virech, jako přenašečích infekcí, se nezatěžovali mytím rukou nebo sterilizací nástrojů. Chirurg bral svůj plášť ztvrdlý zaschlou krví a jinými tekutinami jako odznak profese.

Semmelweis si uvědomil, že může jít právě o kontaminaci jakýmisi neviditelnými částečkami z pitevny. Zavedl antisepsi a mytí rukou chlorovým vápnem, úmrtnost v jeho porodnici poklesla z deseti procent pod jedno procento a zachránil tak životy mnoha matek. Ale všichni ho ignorovali. A nejen to: znevažovali ho a brali novátorské myšlenky jako útok na svou čest. Gentleman přece nemohl mít špinavé ruce. Jeho pravda narazila na zavedená lékařská dogmata té doby a lidé mezitím umírali.

Třeba Americký prezident James A. Garfield po pokusu o atentát zemřel na následky infekce v roce 1881 (16 let po Semmelweisovi). Smrt způsobili doktoři, kteří se snažili najít kulku a v ráně šátrali špinavými prsty. Projektil nenašli a uspíšili prezidentův skon.

Problém spočíval v tom, že Semmelweis předběhl dobu. Pasteur s Listerem ještě nerozvinuli teorii mikrobů, a Semmelweis nepodal vysvětlení mechanismu přenosu. Přesto jeho výsledky mluvily za vše – po zavedení antisepse úmrtnost razantně spadla. (Je to jako s mapou/teritoriem: teorie nemusí být správná nebo kompletní, aby byla užitečná.) Ani to nestačilo, aby byla jeho praxe akceptována. Je to hořká ironie: doktoři jsou tu od toho, aby zachraňovali životy, ale odmítali něco, co by jim pomohlo být efektivnější v jejich poslání.

Semmelweis nedokázal své poznatky vysvětlit a předat dál a kritiku, které nebylo málo, bral velice špatně. Byl rozhořčený lhostejností lékařské komunity. Bránil se, oháněl se nevybíranými výrazy a prováděl ostré útoky na své odpůrce a nazýval je nezodpovědnými vrahy. Dává to smysl, aplikace antisepse zachránila životy, viděl to na vlastní oči, měl data a měl důkazy, ale nic, nezájem.

Navíc dle všeho byl nesnesitelný, každou konverzaci obrátil k tématu horečky omladnic. Jeho chování se dál zhoršovalo, postupně začalo iritovat jeho kolegy. Začal pít, trávil čas od rodiny, někdy ve společnosti prostitutky.

Pak následovalo údajné nervové zhroucení, kolegové ho šoupli do psychiatrické léčebny, kde za 14 dnů zemřel na následky hrubého zacházení opatrovatelů. Když se pokoušel odejít, byl surově zmlácen ochrankou, navlečen do svěrací kazajky a zavřen v potemnělé cele. V té době byla v plenkách nejen prevence infekcí, ale i psychiatrie. Kromě kazajky „léčba“ spočívala v polévání ledovou vodou a podávání ricinového oleje, projímadla.

Takže tak.

Semmelweis měl pravdu a byl za ní odmítán. To ale neznamená, že když je někdo odmítán, tak musí mít pravdu, jako například praotec anti-psychiatrie Thomas Szasz. Tomu se říká Galileův gambit a jde o způsob jak validovat vlastní pomýlené názory.

(Z větší části přeloženo z anglické wikipedie)