k47.cz
výběr kolo foto Praha povídky kultura
TECH ▞▞ | twitter RSS
««« »»»

Radikalizace

2. 8. 2020 — k47

Ještě jednou ke cancel cul­ture.

Znal jsem člo­věka, který se před lety, v dobách, kdy byl new athe­ism v kurzu, dostal do si­tu­ace, kterou bychom cool han­týr­kou in­ter­ne­to­vého ko­men­ta­ri­átu mohli popsat, jako že se ho někdo snažil zrušit. Cancel, však víte, jen se tomu tehdy tak ne­ří­kalo. Nešlo jen o to, že na něj někdo byl hubatý na in­ter­netu, ale hrozil reálný ma­te­ri­ální dopad na něj a jeho další život.

Nebudu říkat víc a za­bí­hat do de­tailů, nechci nikoho dox­nout. Ve finále se těžkým dů­sled­kům vyhnul, ale kdyby ne, ty přímé by trvaly možná tři roky, ne­přímé mnoho dal­ších let.

Stal se obětí cancel cul­ture. Šok! Horor! Co dělal? Jak se bránil? Nic a nijak. Ne­pod­nikl nic zvlášt­ního, žádnou odvetu, nic. Žil dál své dny jako pře­vážně ne­vý­razný člen spo­leč­nosti a tato ne­ak­ti­vita možná byla jeho zá­chra­nou. Jak se mi svěřil, mnohem poz­ději, po mě­sí­cích nebo rocích, po­cho­pil a musel si při­znat, že ten ne­známý „útoč­ník“ měl pravdu a on se mýlil. Ža­lostně, tra­gicky a ostudně.

V přímých do­zvu­cích Udá­losti si při­pa­dal v právu. Za­ú­to­čili na něho a to po­tvr­dilo jeho postoj. Zna­me­nalo to, že musel mít pravdu, že někomu šlápl na kuří oko. Hlásal pravdu, která dráždí tmáře. (Říkal někdo Ga­li­leo gambit?) Ale ten pocit po­mi­nul. Ne­re­a­go­val, hlava mu vy­chladla a poz­ději si při­znal, že šlo o signál, že něco bylo špatně. Názory, které vedly k Udá­losti, dále ne­za­stává. Vše ale mohlo být jinak. Kdyby tehdy re­a­go­val de­fen­zivně, ak­tivně se bránil, chytil se po­chyb­ných myš­le­nek jako to­noucí stébla a nechal se za­táh­nout do Jámy, mohl teď být dras­ticky jiným člo­vě­kem.

Není vůbec snadné si ucho­vat klid­nou hlavu, když si člověk při­padá pod útokem.

V psy­cho­lo­gii exis­tuje termín re­ak­tance pro obra­nou reakci na ome­zení pocitu vnitřní svo­body. Když někdo řekne „Ne­dě­lej to“, tak to chceme dělat. Máme nutkání jít proti ome­zení. Kri­tika zesílí naše vnitřní pře­svěd­čení.

Přesně podle scé­náře re­ak­tance se nese běžné odezva na bac­klash: Někdo na mě za­ú­to­čil nebo mám aspoň takový dojem, zaujmu de­fen­zivní postoj, ještě více se utvr­dím v ná­zo­rech, za které jsem kri­ti­zo­ván, po­tře­buji je uchrá­nit, pro­tože re­pre­zen­tují moji vnitřní svo­bodu a to dále ra­di­ka­li­zuje mé pře­svěd­čení.

V takové si­tu­aci je prak­ticky ne­možné udělat krok zpět, za­pře­mýš­let, jestli jednám ra­ci­o­nálně, po­dí­vat se na si­tu­aci v širším sou­vis­los­tech. Neušlo mi nic? Vy­klá­dám si reakce ostat­ních, jak byly za­mýš­leny? Jaké jsou mo­ti­vace ostat­ních? Mám pravdu? Na čem je moje pře­svěd­čení za­lo­žené? Můžu z premis lo­gicky vy­vo­dit pre­zen­to­vaný závěr? Jak silné jsou to pre­misy? To není snadné, když má člověk pocit, že se musí bránit.

Ra­ci­o­nální může být ne­dě­lat nic a nechat ne­ú­prosný čas, až si ve všem udělá po­řá­dek.

(Pravda, snáz se očista pa­si­vi­tou pod­niká, pokud o tichu po bouři neví žádná třetí strana a člověk si nemusí za­cho­vat tvář. Lidé kolem si ticho in­ter­pre­tují různě – třeba jako uml­čení silou – vyplní ho vlast­ními pro­jek­cemi a spinem. Na in­ter­netu je pro luxus samoty a ticha na zpy­to­vání místa mi­ni­mum.)

To je všechno, co jsem chtěl napsat. Kdy­bych to měl shr­nout: Někdy to není cancel cul­ture, někdy vaši od­půrci mají prostě pravdu, ale na to nikdy ne­při­jdete, když se sami de­fen­zivně zra­di­ka­li­zu­jete.

píše k47 & hosté, ascii@k47.cz