Z posledního roku Minulosti
Nemůžu se zbavit jednoho konkrétního pocitu, je zažraný pod kůží tak silně, že svědí, když na něj pomyslím. Rok 2020 je budoucnost; jde o rok, který jsem si nikdy nepředstavoval, zcela se vymykal úvahám, jako slepá skvrna v oku, žádný plán nesahal tahle daleko, ale stalo se to a teď žiju v budoucnosti, bez plánu, bez pocitu jistoty, že stojím pevnýma nohama na stabilní dekádě, kterou můžu myslí pobrat, bez koncepce, byť mlhavé, jakou cestou směřovat dál. Dvacet-dvacet je mimo, za hranicí. Vzdal jsem to.
V duchu jsem dělal malý rekap roku 19. █████ Život je ve finále zcela zbytečný, nemá žádnou hodnotu. Když ho promrháte, nemá
to menší nebo větší smysl, než když se snažíte najít štěstí, pocit naplnění
nebo spokojenost. Neexistují objektivní a univerzálně platné cíle, ke kterým
všichni musíme směřovat. Někdo může jen čekat, až to všechno skončí. Když někdy vidím malé děti, napadá mě: Jaká škoda. Takové mrhání a bezohlednost
přivést na svět perfektní šťastné stvoření, jen aby pochopilo smrtelnost,
poznalo lhostejnost kosmu a mlčky stálo u hrobu do kterého se ukládá urna s vaším popelem. Smutné a nechutné. █████