k47.cz
výběr kolo foto Praha povídky kultura
TECH ▞▞ | twitter RSS
««« »»»

Parasociální vztahy

22. 9. 2020 — k47

Tohle dává per­fektní smysl.

Znáte to, když se něco do­zvíte a nová in­for­mace, zdá se, in­tu­i­tivně vy­svět­luje tolik po­div­ností světa? Jo. Přesně takhle pa­ra­so­ci­ální vztahy vrhají světlo na ně­ko­lik bi­zar­ních & ne­po­cho­pi­tel­ných vý­střelků in­ter­netu. Proč exis­tují ně­které you­tube kanály, proč je stre­a­mo­vání à la twitch tak po­pu­lární, odkud se vzala epi­de­mie pod­castů, proč někdo vysolí deset babek za on­ly­fans jedné stre­a­merky, když na in­ter­netu je tolik porna. Ok, možná ne to po­slední, v tom hrají prim jiné me­cha­nismy, ale jinak to po­skytne víc in­for­mací, než jich zamlží.

Online pa­ra­so­ci­ální vztahy po­sky­tují jed­no­du­ché vy­svět­lení: Nejde pri­márně o in­for­mační nebo zá­bavní hod­notu věci jako takové, ale o pocit spo­leč­nosti. Ne­sle­du­jeme daný pořad, ale lidi, kteří se v něm pro­me­ná­dují. In­ter­ne­tový formát dodává pocit in­ti­mity, jako že se baví přímo s námi a pak se pomalu vkrádá pod­vě­domý pocit, že tihle lidé, kteří vůbec nevědí, že exis­tu­jeme a v nej­lep­ším pří­padě před­sta­vu­jeme číslo ve sta­tis­ti­kách ná­vštěv­nosti, jsou naši ka­ma­rádi.

A právě to je per­fektní oka­mžik, aby plat­formy slíz­nuly sme­tanu. You­tube jsou pa­ra­so­ci­ální vztahy s vlo­že­nou re­kla­mou, twitch jsou pa­ra­so­ci­ální vztahy s mi­k­ro­trans­ak­cemi. Čeká se, že budete pod­po­ro­vat svého ka­ma­ráda, ale jen když Bezos do­stane svůj podíl.

Taky jsem se ocitl na druhé straně pa­ra­so­ci­ální jed­no­směrky. Skoro každý den sem píšu blá­boly a zblou­dilá duše, která to tu čte každý den a nemá soud­nost, může nabýt pocitu, že mě zná, že jsme si po­dobní a že jsem jeho nebo její ka­ma­rád. Jsem ██████████ spo­dina, pokud se taky iden­ti­fi­kuje jako █████ a/nebo spo­dina, tak hele, můžu být ka­ma­rád. Fotím brouky, pokud se zajímá o brouky a/nebo jím je (v ka­f­kov­ském stylu), hele, můžu být ka­ma­rád.

Pak ale přijde kon­flikt s re­a­li­tou. Proč nejsi můj ka­ma­rád, máme toho tolik spo­leč­ného, tolik tě re­spek­tuji. Jo, ví toho hodně o mě, re­spek­tive o verzi se­lek­tivně pre­zen­to­vané online, a i když si může myslet, že jsme v pod­statě bratři, mě zajímá hlavně jaká je šance, že chce nosit mojí kůži a z lebky si udělat stí­nítko lampy.

Může to vy­pa­dat, že všechno píšu jako kdy­bych sám byl imunní, ale ani zda­leka. Díval jsem se na video vy­svět­lu­jící pa­ra­so­ci­ální vztahy a jako de­mon­straci v něm po­u­žili RLM. Těm se ve smut­ných in­ter­ne­to­vých kru­zích pře­zdívá friend si­mu­la­tor. Všechny jejich pořady mají at­mo­sféru, jako když se bavíte s ka­ma­rády o fil­mech.

V jenom klipu měl Rich Evans za­vá­za­nou ruku & když jsem to viděl, hlavou se mi oka­mžitě pro­hnala otázka „Co se mu stalo?“ Sakra, to je přesně ono – mít pocit, že s člo­vě­kem na ob­ra­zovce nám osobní vztah a pre­zen­to­vané in­di­cie zpra­co­vá­vat, jako kdyby šlo o sku­teč­ného blíz­kého. Ne jen jako iluzi cíleně vy­tvo­ře­nou za ur­či­tým kre­a­tiv­ním cílem.

V pří­padě RLM cíle ne­bu­dou ne­přá­tel­ské, ne­pů­jde o plá­no­vaný útok na naše vro­zené sla­biny spo­le­čen­ského mozku, na to jsou příliš kri­tičtí a pro­kouk­nou cy­nické prak­tiky mar­ke­tingu. Ale na druhou stranu prostý fakt, že si to myslím, může zna­me­nat, že to fun­guje.

píše k47 & hosté, ascii@k47.cz