k47.cz
výběr kolo foto Praha povídky kultura
TECH ▞▞ | twitter RSS
««« »»»

Paradox cyklostezky

21. 6. 2020 — k47

Někdy během pan­de­mie, se zpož­dě­ním mnoha měsíců, byla do­kon­čena cyk­los­tezka, která velice tan­gen­ci­álně lízne i Celu. Teď se krajem táhne ±dvacet ki­lo­me­trů hlad­kého as­faltu vy­hra­ze­ného jen pro cyk­listy. A pro brus­laře. A chodce. A psy.

Je to dobrá zpráva, o tom žádná, spe­ci­álně vy­hra­zená in­frastruk­tura může cyk­lis­tiku jen oživit a taky tak činí. Za pěk­ného počasí je tam nar­váno.

Zá­ro­veň jsem si ale uvě­do­mil jeden pa­ra­dox. Po­slední roky pre­fe­ruju jezdit rychle po co nej­lep­ších ko­mu­ni­ka­cích. To zna­mená skoro vý­hradně sil­nice a i když je sdílím s auto-pro­vo­zem, ne­pa­ma­tuji se na jediný oka­mžik, kdy­bych se ne­cí­til bez­pečně. Jedu na kraji sil­nice, sig­na­li­zuju, dávám před­nost a v ex­trém­ních pří­pa­dech, když nevím jak správně po­stu­po­vat, stane se mě chodec a počkám, než se si­tu­ace uklidní. Ná­sledky kolize by byly velice ne­pří­jemné (hlava roz­máč­klá jako na­hnilá dýně), to jo, přesto ostatní účast­níci pro­vozu vět­ši­nou ne­patří mezi di­le­tanty, kteří za volant poprvé sedli včera a zatím ne­vstře­bali, že z ne­pře­hledné za­táčky někdo může vyjet a je možné ces­to­vat jinou než ma­xi­mální fy­zicky možnou rych­lostí ne­hledě na si­tu­aci.

Na druhou stranu se tohle úplně nedá říct o cyk­los­tezce. Během jediné jízdy na 1.5km úseku mě skoro nabral ko­lečko-brus­lař, málem jsem se srazil s dědkem v za­táčce a ne­chy­bělo mnoho, abych přejel zdi­vo­če­lého psa. Ne­při­pa­dal jsem si vůbec bez­pečně. To byl šok. Čekal jsem pravý opak.

Před­jíž­děl jsem brus­laře se slu­chátky na uších, který nesly­šel zvonek. Když se brus­laři roz­jíž­dějí, uhý­bají do stran, ne­odráží se přímo do­předu, ale každé tempo smě­řuje šikmo do boku. A při jednom tempu mě málem nabral. Chy­bělo pár cen­ti­me­trů.

Pod kopcem stezka pro­jede pod malým most­kem, zúží se na metr, padá dolů k hla­dině potoka a ob­lou­kem se otočí o 180 stupňů. Přesně v tom místě se proti mě ma­xi­mální možnou rych­lostí vy­ří­til dědek v ly­cro­vém dresu na sil­nič­ním kole. Bylo jasné, že nic ne­vi­děl, oči­vidně ani ne­po­čí­tal s even­tu­a­li­tou, že by někdo mohl mít tu drzost jezdit po jeho stezce a tak to tam na­pá­lil plnou rych­lostí. Proč ne? Poz­ději na to místo dali ceduli „cyk­listo se­sedni z kola“, což dává per­fektní smysl a oči­vidně to bylo nutné, pro­tože po­u­žití té růžové věci v lebce není za­ru­čené.

A pak jsem málem přejel psa. Jedu z kopce dolů, v ohybu vpředu pár lidí, matka, dvě děti a pes, zpo­ma­lím, ujis­tím se, že o sobě víme a os­tra­žitě po­kra­čuju v jízdě. Když jsem se dostal ±na jejich úroveň, mini-pes se zbláz­nil a se vztek­lým ště­ká­ním vy­ra­zil přímo pod pne­u­ma­tiky. Neje­nom tak, že sprin­tuje k místu kde jsem, to ne, on si nad­bí­hal, abych ho mohl před­ním kolem krásně přejet. Ve­li­kostí vy­pa­dal, že by kon­takt s pne­u­ma­ti­kou pro něj byl smr­tel­ným a já bych si sedřel kůži při klouzání po as­faltu. Takhle tam zů­stalo pár metrů černé čáry od pne­u­ma­tik.

Pravda, byla to jen jedna jízda, na mnoha dal­ších se nic po­dob­ného ne­stalo, ale pocit pa­ra­doxu zůstal. Čekal jsem něco víc. Čekal jsem něco lep­šího.

Kom­bi­no­vaná cyk­los­tezka má ten pro­blém, že jsou tam i lidi, kteří ne­vy­pa­dají, že by si dělali vrásky s ko­li­zemi, sráž­kami nebo jak­koli vní­mali své okolí. Cyk­los­tezka má tak ten pa­ra­dox, že pokud chci jet rychle a zá­ro­veň si při­pa­dat bez­pečně, pojedu po sil­nici, což je přesně to, co au­to­mo­bi­listé ne­snáší a co by stezka měla eli­mi­no­vat.

píše k47 & hosté, ascii@k47.cz