Proč jsou všechny přednášky nudné

V lepších časech jsem chodil na & poslouchal fůru technických přednášek ve snaze pokročit, stát se lepším člověkem, socializovat. Všechny tyhle cíle žalostně selhaly, poslední roky jsem nikde nebyl & když všechno půjde dobře, na žádné se už nikdy neukážu. Stejnak většina přednášek je žalostně nudná & nezajímavá.

Ty nejzajímavější spadají do dvou kategorií:

• Jednak urgentně relevantní téma. Třeba když se učím něco o frameworku X, pak se přednáška o jednom aspektu X hodí do krámu.
• Druhak téma, které je překvapivé, nečekané, nové & poskytne netušený pohled na věci, o kterých nemáte ani tušení. Nemusí se hodit v okamžitém a praktickém smyslu, ale rozšíří obzory.

První kategorie má problém fragmentace, jež v prog-světě nabírá komických rozměrů, ale aspoň se dá plánovat, druhá je z principu nepředvídatelná a obě se vzájemně vylučují.

Mě navíc nezajímá většina témat, které v dev-komunitě letí, takže to s pár výjimkami bylo nezáživné poslouchání informací, které se za dva dny vytratí z hlavy & nijak neovlivní materiální nebo intelektuální situaci.

(Nikdo tam nechodí za nominálním cílem, jde o „networking“, alkohol a následování rituálů komunity.)

Když jsem četl Illicha, tak poskytl laterální řešení v Zeškolnění společnosti, kde snil o alternativách k instituci organizovaného školství a jeho absolutního monopolu na posvěcování (kariérního) postupu a zároveň vylučující možnost alternativy.

Jeho přístup dává smysl z pohledu anarchisty, ale nepopisuje materiální důsledky zeškolnění (jak říká rigidní stránce vzdělání podle tabulek), příliš konkrétně nevysvětlí svojí alternativu, nejasně popisuje, jaké jsou konkrétní patologické jevy vzdělávacího systému a namísto toho se spokojí s abstraktními proklamacemi. Není snadné přistoupit na jeho závěry, pokud čtenář nemá už apriori anarchistické hodnoty.

Nicméně v jednom bodě načrtne obraz vzdělávací sítě, kde se lidé samo-organizují a hledají partnery pro diskuze a vzájemné učení. Kniha vyšla v Nixonovských letech a tak jen spekuluje o jakémsi elektronickém systému, který by umožňoval tohle spojení mezi učícími se lidmi. Teď ale tuhle síť máme. Říkáme jí internet a její terminál si nosíme v kapse.

Něco na tenhle způsob by mohlo být efektivnější než přednášky, rozhodně než ty, na kterých jsem sedíval. Jde o docela jiný formát: cílený, pro malé skupiny, s flexibilní strukturou. Není to jako „meetup“ volně organizovaný kolem určitého širokého tématu, kde si občas někdo připraví slajdy a o něčem bude hodinu mluvit. Není tam žádný „meetup“, žádná komunita kolem něj, žádné laxně definované über téma, ale tekutá masa lidí, kteří se chtějí něco konkrétního naučit a chtějí si najít partnery k této aktivitě. A nemusí jít jen o učitele a žáky. Illich poukazuje, že může jít o sobě rovné, kteří se budou učit spolu.

Nutnou podmínku ale představuje kritická masa lidí, kteří se chtějí podílet, aby bylo možné najít protějšek. Bez ní je to jen jako zastara: Připravil jsem přednášku, bude tam a tehdy, přijďte nebo nechte být.