k47.cz
výběr kolo foto Praha povídky kultura
TECH ▞▞ | twitter RSS
««« »»»

Proč jsou všechny přednášky nudné

23. 9. 2020 — k47

V lep­ších časech jsem chodil na & po­slou­chal fůru tech­nic­kých před­ná­šek ve snaze po­kro­čit, stát se lepším člo­vě­kem, so­ci­a­li­zo­vat. Všechny tyhle cíle ža­lostně se­lhaly, po­slední roky jsem nikde nebyl & když všechno půjde dobře, na žádné se už nikdy ne­u­kážu. Stej­nak vět­šina před­ná­šek je ža­lostně nudná & ne­za­jí­mavá.

Ty nej­za­jí­ma­vější spa­dají do dvou ka­te­go­rií:

První ka­te­go­rie má pro­blém frag­men­tace, jež v prog-světě nabírá ko­mic­kých roz­měrů, ale aspoň se dá plá­no­vat, druhá je z prin­cipu ne­před­ví­da­telná a obě se vzá­jemně vy­lu­čují.

Mě navíc ne­za­jímá vět­šina témat, které v dev-ko­mu­nitě letí, takže to s pár vý­jim­kami bylo ne­zá­živné po­slou­chání in­for­mací, které se mi za dva dny vy­tratí z hlavy & nijak ne­o­vlivní ma­te­ri­ální nebo in­te­lek­tu­ální si­tu­aci.

(Nikdo tam ne­chodí za no­mi­nál­ním cílem, jde o „ne­twor­king“, al­ko­hol a ná­sle­do­vání ri­tu­álů ko­mu­nity.)

Když jsem četl Il­li­cha, tak po­skytl la­te­rální řešení v Zeškol­nění spo­leč­nosti, kde snil o al­ter­na­ti­vách k in­sti­tuci or­ga­ni­zo­va­ného škol­ství a jeho ab­so­lut­ního mo­no­polu na po­svě­co­vání (ka­ri­ér­ního) po­stupu a zá­ro­veň vy­lu­ču­jící mož­nost al­ter­na­tivy.

Jeho pří­stup dává smysl z po­hledu anar­chisty, ale ne­po­pi­suje ma­te­ri­ální dů­sledky zeškol­nění (jak říká ri­gidní stránce vzdě­lání podle ta­bu­lek), příliš kon­krétně ne­vy­světlí svojí al­ter­na­tivu, ne­jasně po­pi­suje, jaké jsou kon­krétní pa­to­lo­gické jevy vzdě­lá­va­cího sys­tému a na­místo toho se spo­kojí s abs­trakt­ními pro­kla­ma­cemi. Není snadné při­stou­pit na jeho závěry, pokud čtenář nemá už apri­ori anar­chis­tické hod­noty.

Nicméně v jednom bodě na­črtne obraz vzdě­lá­vací sítě, kde se lidé samo-or­ga­ni­zují a hle­dají part­nery pro dis­kuze a vzá­jemné učení. Kniha vyšla v Ni­xo­nov­ských letech a tak jen spe­ku­luje o ja­kémsi elek­tro­nic­kém sys­tému, který by umož­ňo­val tohle spo­jení mezi učí­cími se lidmi. Teď ale tuhle síť máme. Říkáme jí in­ter­net a její ter­mi­nál si nosíme v kapse.

Něco na tenhle způsob by mohlo být efek­tiv­nější než před­nášky, roz­hodně než ty, na kte­rých jsem se­dí­val. Jde o docela jiný formát: cílený, pro malé sku­piny, s fle­xi­bilní struk­tu­rou. Není to jako „meetup“ volně or­ga­ni­zo­vaný kolem ur­či­tého ši­ro­kého tématu, kde si občas někdo při­praví slajdy a o něčem bude hodinu mluvit. Není tam žádný „meetup“, žádná ko­mu­nita kolem něj, žádné laxně de­fi­no­vané über téma, ale tekutá masa lidí, kteří se chtějí něco kon­krét­ního naučit a chtějí si najít part­nery k této ak­ti­vitě. A nemusí jít jen o uči­tele a žáky. Illich po­u­ka­zuje, že může jít o sobě rovné, kteří se budou učit spolu.

Nutnou pod­mínku ale před­sta­vuje kri­tická masa lidí, kteří se chtějí po­dí­let, aby bylo možné najít pro­těj­šek. Bez ní je to jen jako za­stara: Při­pra­vil jsem před­nášku, bude tam a tehdy, přijďte nebo nechte být.

píše k47 & hosté, ascii@k47.cz