Nic

Za pár dnů to budou tři roky, co k47čka vstala z mrtvých & povím vám, není to nic moc. Ukazuje se, že není jednoduché psát něco každý den, když se ve vašem život nic neděje. Nejen nic zajímavého, doslova vůbec nic. Každý den je stejný jako jakýkoli jiný, čas je nevýrazná šeď. Předloni se nestalo skoro nic, ale rok 2019 to svou nekončící pustotou trumfnul. Jednoduchý test: Kolik textů z loňska se zmiňuje, že jsem někde byl a tam něco dělal? Naprosté minimum. Na hranici statistického šumu. Nemám motivaci, žádnou spalující touhu, která by mě hnala po trajektorii k uspokojení. Ahedonie? Nejspíš ne. Pořád mě baví kolo a █████ a █████, víc než by měly. Deprese? Leda tak zažraná, že by nešla odlišit od charakterového rysu. Možná je to jen spokojenost. Jo, vymyká se motivačním příručkám, které motivují poslušné konzumenty ke slintání po druhém baráku, druhém autě a druhé manželce a vydávají to za Univerzálně Platné Ambice, ale co. Jaký je rozdíl mezi pocitem naplnění a celkovou rezignací? Někdy mě uklidňuje představa, že jednoho dne budeme všichni mrtví a nemůžu se toho dočkat. Ne samotného umírání, to je slepou paniku nahánějící existenciální děs, ale toho stavu, kdy bude všechno vyřešeno.

Takže tak.

Snížil jsem cílovou frekvenci aktualizací k47čky, už to není každý den, dokud se vám to nezačne líbit, ale rozumnější tempo dva kusy každé tři dny. Důvod viz terminální & všeobjímající nedostatek akce. Nikomu se v mozkovně nemůže urodit dost dobrých nápadů bez externí stimulace, aby jimi vyplnil každý den. Loni 41 zápisků byly vyloženě vycpávky bez obsahu.

Ale i tak, se zpomaleným tempem, se nemůžu zbavit dojmu, že jsou to jen bezcenné bloky slov. Někdy si chci něco zpětně přečíst, abych dostal potuchy, jak to tady probíhalo v té době, třeba jako motivaci, ale nemůžu se k tomu přinutit. Nepřemůžu odpor. Připadá mi to všechno jako zbytečná slova, to málo hodnoty, které možná mají, se ztratí za den nebo dva a pak jsou to jen pomníky ničeho.

Hej, taky se nemůžete dočkat?