k47.cz
výběr foto Praha povídky kultura
TECH ▞▞ kolo | twitter RSS
««« »»»

Nic

1. 2. 2020 — k47 (♪)

Za pár dnů to budou tři roky, co k47čka vstala z mrtvých & povím vám, není to nic moc. Uka­zuje se, že není jed­no­du­ché psát něco každý den, když se ve vašem život nic neděje. Nejen nic za­jí­ma­vého, do­slova vůbec nic. Každý den je stejný jako ja­ký­koli jiný, čas je ne­vý­razná šeď. Před­loni se ne­stalo skoro nic, ale rok 2019 to svou ne­kon­čící pus­to­tou trumf­nul. Jed­no­du­chý test: Kolik textů z loňska se zmi­ňuje, že jsem někde byl a tam něco dělal? Na­prosté mi­ni­mum. Na hra­nici sta­tis­tic­kého šumu. Nemám mo­ti­vaci, žádnou spa­lu­jící touhu, která by mě hnala po tra­jek­to­rii k uspo­ko­jení. Ahe­do­nie? Nej­spíš ne. Pořád mě baví kolo a █████ a █████, víc než by měly. De­prese? Leda tak za­žraná, že by nešla od­li­šit od cha­rak­te­ro­vého rysu. Možná je to jen spo­ko­je­nost. Jo, vymyká se mo­ti­vač­ním pří­ruč­kám, které mo­ti­vují po­slušné kon­zu­menty ke slin­tání po druhém baráku, druhém autě a druhé man­želce a vy­dá­vají to za Uni­ver­zálně Platné Ambice, ale co. Jaký je rozdíl mezi po­ci­tem na­pl­nění a cel­ko­vou re­zig­nací? Někdy mě uklid­ňuje před­stava, že jed­noho dne budeme všichni mrtví a nemůžu se toho dočkat. Ne sa­mot­ného umí­rání, to je slepou paniku na­há­ně­jící exis­ten­ci­ální děs, ale toho stavu, kdy bude všechno vy­ře­šeno.

Takže tak.

Snížil jsem cí­lo­vou frek­venci ak­tu­a­li­zací k47čky, už to není každý den, dokud se vám to ne­začne líbit, ale ro­zum­nější tempo dva kusy každé tři dny. Důvod viz ter­mi­nální & vše­ob­jí­ma­jící ne­do­sta­tek akce. Nikomu se v mozkovně nemůže urodit dost dob­rých nápadů bez ex­terní sti­mu­lace, aby jimi vy­pl­nil každý den. Loni 41 zá­pisků byly vy­lo­ženě vy­cpávky bez obsahu.

Ale i tak, se zpo­ma­le­ným tempem, se nemůžu zbavit dojmu, že jsou to jen bez­cenné bloky slov. Někdy si chci něco zpětně pře­číst, abych dostal po­tu­chy, jak to tady pro­bí­halo v té době, třeba jako mo­ti­vaci, ale nemůžu se k tomu při­nu­tit. Ne­pře­můžu odpor. Při­padá mi to všechno jako zby­tečná slova, to málo hod­noty, které možná mají, se ztratí za den nebo dva a pak jsou to jen po­mníky ničeho.

Hej, taky se ne­mů­žete dočkat?

píše k47 & hosté, ascii@k47.cz