Můra v karanténě

Tak co, jak vám jde karanténa? Já dneska vytáhnul dítě z potoka a vyfotil můru na okně. Dítě přežilo bez úhony, jen pokryté bahnem a můra je píďaliča jabloňová.

Jo, byl to nabitý a hektický den, stihnul jsem vykonat celé dvě aktivity, které nevyžadovaly příliš času. Už nějakou dobu chci na k47čku napsat něco zásadnějšího, mám témata, některé z části naklepnuté, ale jsem tak neuvěřitelně líný. Je to perfektní.

Z internetů prosakují zkazky o tom, že lidé v izolaci cítí, že nedělají dost, že marní čas, že jsou neproduktivní a cítí proto výčitky, dávají si za vinu vlastní neaktivitu; něco by měli dělat, něco musejí dělat, když teď mají tolik času, tak by to přece mělo být, tak to funguje, tak to musí být.

Nic takového necítím. Nedělám nic a připadám si u toho fantasticky. Teď je vše dovolené a proto si také můžete vyzkoušet extrémní lenost. A když říkám extrémní, myslím doopravdy extrémní. Kdo se potřebuje týden mýt, když jste stejně furt doma a není kolem nikdo, koho by obtěžoval přirozený odór? Kdo musí nosit víc jak jeden kus oblečení, protože ditto? Kdo potřebuje jíst víc než nenakrájený chleba se srirachou? Kdo vás nutí dělat víc než naprosté minimum nutné pro udržení při životě? Nikdo. Nebo spíš všichni, celá společnost a její normy.

Ale teď panuje výjimečný stav, rutina byla narušena a dostali jsme povolení experimentovat s sebou samými. Teď je ideální čas najít nové já. Třeba to, které je neuvěřitelně líné, jen občas vytáhne dítě z potoka.

+1: Kdybyste potřebovali zabít pár hodin, komik Al Murray a historik James Holland už rok vysílají podcast We Have Ways of Making You Talk o druhé světové válce. Ten vydrží na pár lenivých dnů, pokud se tedy přenesete přes fakt, že většina podcastů je nezáživný zmatek, který nestojí za nic a tohle taky není žádný extra kousek. Jediné dva, které za něco stojí jsou pochopitelně The Bugle a NSTAAF