Mrtvý pták

Když jsem se ráno vyvalil ven s laptopem v jedné ruce, hrnkem kafe v druhé a hrnkem čaje v třetí, abych se někde usadil & posunul hranice, čeho je technologie schopná, přivítal mě pták. Ležel na dlažbě & podle koncentrace much a dalších létajících návštěvníků to vypadalo, že nejlepší dny měl definitivně za sebou.

Dal jsem mu stejný pohřeb, jaký doufám, že se dostane i mě: Zabalit do pytle na odpadky a za neustálého salutování ho slavnostně hodit do popelnice.

V posledních dnech si připadám nějak kreativně mrtvý. Může v tom mít prsty změna životního stylu (nesouvisející poznámka: motto k47čky by mělo být „lifestylový web někoho, kdo nemá ani style, ani life“), ale ta trvá týdny, ne věčnost tvořivého sucha. Už roky jsem nenapsal víc než pár řádků prózy, poslední pokusy minulý listopad vedly k roztrhaným fragmentům, ale ničemu dokončenému.

Velký podíl na tom může mít fakt, že už skoro vůbec neposlouchám hudbu. Sluchátka mám na uších velkou část dne před blikající obrazovkou, ale většinou se z nich neline nic, jen tiché frekvence šumu. Jde víc o reflex než o cokoli jiného. Nezvučí z nich nic, co by rozžehlo oheň. Nemám touhu nebo nutkání. Pravda, jde nejspíš o nepodloženou korelaci, přesto nedávno sluchátky zněl náhodný výběr celé knihovny (tree -if | grep mp3 | shuf | head -n100 > random.m3u ; mocp random.m3u) a zase jsem to cítil. Jiskru. Oheň. Touhu něco napsat. Vrátit se ke zpola zapomenutým nápadům. Něco vytvořit. Něco, co není jen nekonečný proud plev vyprodukovaných jen pro uspokojení absurdního rytmu aktualizací. Něco lepšího. Něco hodnotnějšího.