k47.cz
výběr kolo foto Praha povídky kultura
TECH ▞▞ | twitter RSS
««« »»»

Kopečky

28. 9. 2020 — k47

Mám rád ██████████, je to ver­ti­kální ves­nice, pře­tnutá hlu­bo­kým údolím, kde se na každém rohu ote­ví­rají vý­hledy na kra­jinu po­sá­ze­nou domky jakoby tisíc ki­lo­me­trů hlu­boko. Na druhou stranu žít tam musí být strašná otrava. Člověk musí pře­ko­nat výš­kový ekvi­va­lent ve­le­hory, aby z jedné strany došel pro roh­líky od ob­chodu na druhém břehu, rovnou dva­krát, dolu, nahoru, dolu, nahoru, aby si pak vzpo­mněl, že ne­kou­pil šunku a musí se po kop­cích pla­ho­čit znovu.

Právě kvůli těm kopcům, to tam mám rád.

Zby­tečné gramy musí pryč.

Když není čas, stmí­vání burácí na obzoru, jako před­zvěst apo­ka­ly­psy, ale pořád mě to žene na kolo, chci vy­plýtvat zbytky ener­gie, jedu právě tam, do ko­pečků, nahoru a dolů, jenom tak. Tam leží tes­to­vací svah, stu­pidně příkrý, že dolů se nikdy ne­jezdí rychle, kon­takt s vo­zi­dlem by byl ne­u­brz­di­telný a ko­nečný, a nahoru se musí před­klá­nět, abych ne­pře­pa­dá­val dozadu. Ale má jen 40 metrů, ne na délku, tu jsem nikdy ne­mě­řil a ani to není dů­le­žité, ale na výšku, 40 metrů pře­vý­šení ve formě str­mého stou­pání, začít dole a co nej­rych­leji se dostat nahoru, jednou, dva­krát, tři­krát, dokud síly stačí, dokud ne­za­padá slunce. Pomalu, 1-1, nej­lehčí převod, 26 zubů vpředu, 28 vzadu (kolo stále ve stavu ruiny), jedno oto­čení kli­kami mě po­po­strčí o 189cm vpřed a nej­spíš i tolik nahoru, roz­hodně to tak vypadá, matka s dcerou jdou opa­trně dolů, když kolem nich funím, dívají se na ně divně, při druhém ko­lečku jako na blázna. Proč by to někdo dělal? Dole pod svahem v cha­lupě ██████████ ble­ko­tají kozy a hnůj je cítit až k první za­táčce na cestě vzhůru. Tam před domkem, který vypadá, jako kdyby z něj někdo během roz­vo­do­vého řízení kus uřízl, na žid­ličce jako vždy sedí muž a kouří. Smys­lem je být kon­zis­tentní, ne rychlý, ne pomalý a zbavit se pře­by­tečné váhy. Každý gram je sou­částí gran­di­ózní kon­spi­race proti mě.

A pak na­je­dou jsem nahoře, ne­cí­tím se úplně mrtvý a na­de­šel čas na další rundu. Někdy udělám ko­lečko po hře­beni na vy­dech­nutí. Sto metrů po cestě mají za plotem fle­ka­tého čuníka a malého koně, o pa­de­sát metrů dál ohradu koní, zví­řata jsou všude. Ale nejsem tu, abych se kochal, jsem tu kvůli ko­peč­kům, slunce pomalu zapadá a svah po­směšně volá moje jméno…


+1: Mají tu ještě jednu lepší cestu, ne tak idi­o­ticky příkrou, jen něco přes 10% stou­pání, ale jedna otočka se zvedne o 70m k nebi.

píše k47 & hosté, ascii@k47.cz