k47.cz

mastodon twitter RSS
bandcamp explorer
««« »»»

Kopečky

28. 9. 2020 — k47

Mám rád ██████████, je to vertikální vesnice, přetnutá hlubokým údolím, kde se na každém rohu otevírají výhledy na krajinu posázenou domky jakoby tisíc kilometrů hluboko. Na druhou stranu žít tam musí být strašná otrava. Člověk musí překonat výškový ekvivalent velehory, aby z jedné strany došel pro rohlíky od obchodu na druhém břehu, rovnou dvakrát, dolu, nahoru, dolu, nahoru, aby si pak vzpomněl, že nekoupil šunku a musí se po kopcích plahočit znovu.

Právě kvůli těm kopcům, to tam mám rád.

Zbytečné gramy musí pryč.

Když není čas, stmívání burácí na obzoru, jako předzvěst apokalypsy, ale pořád mě to žene na kolo, chci vyplýtvat zbytky energie, jedu právě tam, do kopečků, nahoru a dolů, jenom tak. Tam leží testovací svah, stupidně příkrý, že dolů se nikdy nejezdí rychle, kontakt s vozidlem by byl neubrzditelný a konečný, a nahoru se musí předklánět, abych nepřepadával dozadu. Ale má jen 40 metrů, ne na délku, tu jsem nikdy neměřil a ani to není důležité, ale na výšku, 40 metrů převýšení ve formě strmého stoupání, začít dole a co nejrychleji se dostat nahoru, jednou, dvakrát, třikrát, dokud síly stačí, dokud nezapadá slunce. Pomalu, 1-1, nejlehčí převod, 26 zubů vpředu, 28 vzadu (kolo stále ve stavu ruiny), jedno otočení klikami mě popostrčí o 189cm vpřed a nejspíš i tolik nahoru, rozhodně to tak vypadá, matka s dcerou jdou opatrně dolů, když kolem nich funím, dívají se na ně divně, při druhém kolečku jako na blázna. Proč by to někdo dělal? Dole pod svahem v chalupě ██████████ blekotají kozy a hnůj je cítit až k první zatáčce na cestě vzhůru. Tam před domkem, který vypadá, jako kdyby z něj někdo během rozvodového řízení kus uřízl, na židličce jako vždy sedí muž a kouří. Smyslem je být konzistentní, ne rychlý, ne pomalý a zbavit se přebytečné váhy. Každý gram je součástí grandiózní konspirace proti mě.

A pak najedou jsem nahoře, necítím se úplně mrtvý a nadešel čas na další rundu. Někdy udělám kolečko po hřebeni na vydechnutí. Sto metrů po cestě mají za plotem flekatého čuníka a malého koně, o padesát metrů dál ohradu koní, zvířata jsou všude. Ale nejsem tu, abych se kochal, jsem tu kvůli kopečkům, slunce pomalu zapadá a svah posměšně volá moje jméno…


+1: Mají tu ještě jednu lepší cestu, ne tak idioticky příkrou, jen něco přes 10% stoupání, ale jedna otočka se zvedne o 70m k nebi.

píše k47 & hosté, ascii@k47.cz